Zimní krajina byla bez sněhu a odhalená, takže bylo dobře vidět její rozrytost a jizvovitost. Všude povalené ohrady, děravé ploty, rozbahněné cesty a nájezdy, vyvrácené cedule, válející se kusy čehosi. V pozadí dýmal zbytek slavných kladenských hutí. Už ve vlaku jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal Hrabalovu Jarmilku, že bych uspořádal pro přátele čtení, ale mírnil jsem se tím, že naším cílem není Kladno hutníků, ale Kladno horníků. Napadly mě také Landsmannovy Pestré vrsty, ale ty jsou z Ostravska. A Sirénu Marie Majerové jsem neměl po ruce, i když ta by se sem hodila nejspíš. Mezi námi: skutečně jsem ji kdysi přečetl, nad čímž přátelé kroutili hlavou nevědouce, oč přišli.
Sotva jsme ušli pár kroků, už jsme narazili na hospodu.
Ale jakou! Zbyněk nemohl uvěřit svým očím. "Pánové, podívejte se, skutečně jsme v proletářském kraji, tady ve všední den otevírají o půl šesté ráno! No řekněte, kdy jste naposledy byli v hospodě v šest hodin ráno?" To jsme uznali, že to bylo snad ještě za minulého režimu. Ani teď nebylo šest hodin ráno, ale zhruba poledne. Vstoupili jsme dovnitř a bylo zřejmé, že někteří lidé tam už skutečně od brzkého rána sedí. Někteří už zase i spali.
Pro zvětšení fotografie klikněte
Byla to hospoda, ve které se zastavil čas. Přivítalo nás příšeří, do nějž skrz umatlaná okna pronikalo jen málo paprsků lednového slunce. Na stole umělohmotné ubrusy, začouzené stěny, ze stropu visící staré mucholapky s mušími mumiemi, van ze záchodů. Za pípou taková ta paní, která toho ví dost o životě. Ceny na úrovni začátku měnové tržní reformy let. Byli jsme užaslí a přátelé si libovali, jaká je to nádhera. Já myslel na odolnost svého imunitního systému.
Přátelé si objednali kdeco. Zvláště Ludva je velký jedlík. Když si však chtěl poručit vídeňskou kávu, paní vrchní odvětila: a vy si myslíte, že mám šlehačku? Snědli pak polévku, Ludva řízek a stále oba nepřestávali chválit úroveň pohostinství. Jak od maminky, řekl Zbyněk na bramborovou polévku, která mi barvou připomínala ropnou skvrnu, ale to jsem nahlas neřekl, píšu to až teď.
Zašel jsem na toaletu, kde se mírně klátil jeden z hostů. Na nich bylo pozoruhodné, že byli všichni jaksi umounění, ba až špinaví. Jako by právě vylezli z dolu. Přičemž jsem věděl, nebo se to aspoň domníval, že doly jsou zavřené. Divil jsem se proto, proč jsou v sobotu dopoledne ti muži, kteří jinak nevypadali na bezdomovce, tak špinaví. Zeptal jsem se muže oklikou: "Promiňte pane, mohu se vás zeptat, vy jdete ze šichty?" Muž na mě pohlédl a řekl. "Jo, ze šichty. Byli jsme rabovat." Špatně jsem mu rozuměl a myslel si, že řekl "ramlovat", čili rozmnožovat se po králičím způsobu, což mě překvapilo. Zároveň jsem odhadoval, že na Kladensku se mluví jinak, takže jsem se zas tak nedivil. "Ramlovat?" zeptal jsem se. "To je prosím co?" "Rabovat", řekl muž výrazněji. "Taháme kovy, železo. Vono se to nesmí, ale tady se toho všude válí." "Aha, vlastně uklízíte," řekl jsem. "Jo, a nějaký peníze z toho taky jsou. Práce tady není, všichni jsme na podpoře, přitom pijeme, kouříme, na to se těch pár korun hodí." Řekl mi doslova muž. Vrátil jsem se ke stolu. Ludva si chtěl poručit bavorské vdolečky. Řekl jsem mu, ať neprovokuje.
Zvedli jsem se a vydali se k cíli naší výpravy, jímž byl Hornický skanzen Dolu Mayrau, ležící na pomezí Švermova, náležející však již do obce Vinařice. Asi sto metrů pod hospodou jsme minuli velkosběrnu odpadu. Reklamní poutač nás ubezpečil, že jdeme dobře.
Procházeli jsme ulicí pojmenovanou trochu unáhleně po Jaroslava Seifertovi. Nepůsobila právě lyricky.
Švermov se toto kladenské předměstí jmenuje do roku 1949. Na počest Jana Švermy samozřejmě. Je to asi jediný název, který po komunistických svatých v Čechách zůstal. Po listopadu se prý chvíli uvažovalo, že by se obec vrátila k předchozímu jménu, ale pak z toho sešlo. Původně šlo totiž o obce dvě: Hnidousy a Motyčín. Oba názvy, zvláště tedy ty Hnidousy, jsou pěkné a docela výstižné.
Chodník tu přecházel plynule v bahniště, někde chyběl úplně. Zdobily ho ale různé artefakty.
Na konci obce jsme obdivovali výstavní exponát tzv. podnikatelského baroka a já opět opakoval, že používat pro tento orientální pašovský výblitek slovo baroko je urážka baroka. Ludva tvrdil, že i tohle bude jednou estetický artefakt, stejně jako třeba funkcionalismus.
Zbyněk nás upozornil, že jdeme sukcesní krajinou, což není, jak by se člověk neznalý domníval krajina úspěchu, nýbrž krajina, na níž došlo k jevu sukcese, což je zhruba řečeno, že umělý bordel už zarůstá novým, který se pak jeví jako příroda. Šli jsme totiž podél kopečků hlušiny, které byly už slušně zarostlé břízkami, neboť bříza se rozmnožuje, čili ramluje, nejrychleji ze všech zdejších stromů, už snad na prahu puberty. Je to takový králík mezi stromy.
Došli jsme k vinařické věznici, na níž cedule hlásala, že si tu můžeme najmout levnou pracovní sílu. Nikdo z nás však právě neměl nic takového v plánu, ale dávám si to sem, kdyby nějaký čtenář třeba rozjížděl nějaký projekt. Za časů, kdy byl sousední důl v provozu, měli to vězni z Vinařic opravdu co by kamen dohodil.
Minuli jsme pustnoucí budovu kulturního domu, kantýny a hospody v jednom, která stojí hned před branou dolu. Sem to měli horníci také co by kamenen či spíš kusem uhlí dohodil. Mysleli jsme na to, jak to asi tady muselo před takovými třiceti lety žít. Chlapi, ještě rozpaření ze sprch a vonící solvinou a toaletní vodou Don Juan, vycházejí z brány a rovnou to vemou sem, do hospody, a tady u jednoho nezůstane, za chvíli přijdou na řadu panáky, je legrace, vyprávějí se vtipy drsného obsahu i výraziva, pomalu se stmívá, ti odpovědnější se přece jen zvedají, doma je čeká žena a s ní spojené věci, ti odolnější nebo zhuntovanější ještě sedí, pak nočním autobusem domů, zalehnout a ráno v pět zase do šichty. Takhle si to aspoň představuju, ale možná to bylo jinak. Co já, pisálek, vím?
Hornický skanzen Mayrau byl otevřený, jak jsem se dočetl, v srpnu 1994. Pár let se tu ještě však dolovalo, poslední vozík s uhlím tu byl vytěžený v roce 1997. Tím skončila aktivní éra, jež trvala od roku 1874, kdy tady, na kopci Homolka, začala Pražská železářská společnost s hloubením jámy. Za tři roky, když vykopali do země díru měřící přes půl kilometru (515 metrů), narazili na uhelnou sloj. Slavná éra se mohla rozjet. Dokonce prý tady zde vymysleli systém zapisování a ovládání těžních klecí, který se pak používal po celém světě. Důl dostal jméno po předsedovi správní rady Kajetánu Majerovi z Mayrau: v roce 1946 mu to vzali a pojmenovali po socdemokratickém kolaborantovi Zdeňku Fierligerovi jako Důl Fierlinger, jenže v roce 1958 ještě přitvrdili a pojmenovali po zločinci Gottwald II. a tak se jmenoval až do roku 1990, kdy se přejmenoval jen na Důl II. Jméno Mayrau se mu vrátilo v roce 1995, těsně in memoriam. Mezi lidem se mu však vždy říkalo Majrovka, což ale nebylo po Marii Majerové, jak by se mohlo zdát, i když by taky mohlo, neboť část Sirény se odehrává také tady, na Majrovce, ale hledat to teď nebudu.
Skanzen je vymyšlen tak, že má vypadat, jako v "poslední den", nikoli však lidstva, ale práce na dole. Třeba v této převlékárně zůstaly na řetízcích viset montérky a holínky jako by připravené pro své majitele. Nikdo si je už ale nejspíš neobleče a neobuje.
Též kohoutky těchto sprch už nikdo neroztočí. To muselo být po každé šichtě zábavy, když se sál naplnil párou, crčící vodou a nahými těly chlapů, jejichž barva se za chvíli z šedé vrátila k růžové či jemně nazlátlé (u horníků rómského původu)... A jak to muselo tmelit mužskou pospolitost, když lázeňský zavelel "Na koně!" a chlapi začali jeden druhému drhnout soudružsky záda!
Iluzi posledního dne odpovídá též milá skutečnost, že průvodci jsou tu bývalí horníci. My jsme byli přiděleni k panu Janu Uváčkovi. Byl to sympatický, inteligentní a věci znalý člověk. Pracoval tady od roku 1950 až do důchodu v roce 1990 jako střelmistr. Ten muž na fotografii nahoře, jak právě zapaluje doutnák, tak to je on, pan Uváček.
S ním jsme tedy prošli celým dolem Mayrau, tedy, tím, co je z dolu nahoře. Díry jsou dávno zasypány, takže se tu země nehýbe jako třeba v Karviné. Prohlídka trvala dvě a půl hodiny, a trvala by ještě déle, kdybychom pod záminkou, že máme ještě nějaké vyřizování v Kladně, neprchli. Pan Uváček si evidentně nás oblíbil a věnoval nám zvláštní pozornost. Když jsme procházeli asi čtvrtou strojovnou, několikátým uhelným sklepem a třetí kotelnou, Ludva říkal, že ho bolí ruce jako by složil hromadu uhlí.
A všichni tři jsme mysleli na to, jaká to musela být strašná práce a jak ti lidé, spouštějící se každé ráno půl kilometru do hlubin a pak ještě šlapající třeba kilometry daleko labyrintem chodeb, museli být silní, stateční a odhodlaní. A jak jinak museli vidět svět a jaký asi jiný měli náhled na věci, které připadaly a připadají důležité nám, kteří bysme tam nevydrželi ani pár hodin. Tady myslím neplatí žádné rozlišování na pravo nebo levo. Vůbec bych vlastně neodhadoval, co si ti horníci tehdy mysleli o komunismu a o režimu. Z knihy, na kterou jsem tam myslel, z Pestrých vrstev, úžasného románu-svědectví od ostravského horníka Ivana Landsmanna, víme, že ti obyčejní, normální horníci komunisty rádi neměli, ba že jimi pohrdali. A komunisté se zase báli – a právem – jich, horníků. Samozřejmě se jim snažili všemožně lézti do zadnice, stavěli jim slavobrány, připravovali jim šaškárny v podobě Dnů horníků a sponzorovaných ožíraček, měli pro ně zotavovny v Jeseníkách a Beskydech a jistě, platili je mnohem lépe než ostatní proletariát. Ale dobře věděli proč – že se ti chlapi pro ně dřou a nechávají tam svoje zdraví a že kdyby se doopravdy nasrali, tak se režim během chvíle zhroutí, jak se to vlastně stalo v Polsku, kde horníci nehráli v revoluci druhé housle. A ta hrůza, že by to přeskočilo k nám...
A pak jsme ale také mysleli na to, co s těmi chlapy je a kam se ve společnosti vytratil tenhle druh těžkotonážní mužnosti: té každodenní strašné dřiny, námahy a nebezpečí, které hrozilo na každém kroku: to nám líčil pan Uváček, co všechno podzemí dovede, jaké to je, když se chvějí "pestré vrstvy", jak lehce takový tlak umí zkroutit i nejtvrdší železo, jak může každou chvíli hrozit proval vody nebo unikat metan nebo začít hořet. A jak ti chlapi přesto do toho šli, protože to holt byl život. A žít se musí. A topit taky. A na uhlí je tady všechno postavené, tahle společnost, její fabriky, její elektrárny, teplárny, chemičky... všechno. A pak to má jednoho dne skončit? A skutečně to skončí, už se to nevyplatí, důl se zavře, někteří se stanou průvodci, někteří jdou do důchodu, jiní najdou jinou práci, třeba na metru nebo na Blance v Praze. A jiní ji nenajdou, tak chodí ve vaťácích po krajině a tahají do sběrny kusy železa, co vyrvou ze země. A pak si jdou sednout do hospody a některým se za chvíli svalí hlava na umělohmotný ubrus. Divný svět.
