Medově knize však nejde jen o těch pár ponurých měsíců po ztrátě třetiny území. Ráně cosi předcházelo a padla do jistého prostředí. Jaroslav Med se pokusil zobrazit celé duchovní, především literární, spektrum první republiky, její rozpoložení, zvláštnosti a osobnosti -a to vše směřovat k tragickému vyústění na podzim 1938. Mapuje terén dvacátých a třicátých let, v němž nalézá „převahu ideologických stanovisek nad ryze estetickými programovými složkami“. Znamená to stav, který si česká literatura nesla snad až do roku 1989: že byla polem, na němž se odehrávaly politické zápasy, lišící se však od poměrů pozdějších, že během prvních dvaceti let se konaly ve svobodném prostoru. I tak to byly zápasy o všechno, o charakter státu a společnosti, z pohledu některých o Boha. Nakonec o něm rozhodl někdo mocnější a bezohlednější.
Jaroslav Med (nar. 1932) se dlouhodobě oním obdobím zabývá, je to jeho téma řekněme osobní, neboť je motivováno snahou sejmout jednu velkou nespravedlnost z beder básníků i prozaiků, kterým se obecně říká „autoři katolické orientace“ (Jaroslav Durych, Jan Čep, Václav Renč, Josef Kostohryz, Zdeněk Kalista, Jakub Deml, Karel Schulz, Jan Zahradníček a další). V povědomí zůstává pomlouvačská legenda o téměř zrádném chování většiny těchto osobností, kteří měli po Mnichovu snad pomalu vítat německou okupaci. Zažitým termínem pro ně je označení „klerofašisté“, což jim bylo se vší podlostí spočítáno po únoru 1948, kdy řada z nich byla odsouzena k mnohaletým žalářům. To byla samozřejmě msta a nespravedlnost: tito literáti nebyli „Mnichovem“ zasaženi o nic méně než ostatní vlastenci a jejich zdrcení nad ponížením jejich vlasti se jevilo bez konce. V čem však spočívala zvláštnost jejich postavení, byl vztah k oficiální Českosloslovenské republice, který byl přinejmenším rezervovaný, ne-li kritický.
To mělo své důvody, jež Jaroslav Med srozumitelně formuluje, aniž by tuto stranu jednoznačně upřednostňoval. První republika byla pro ně stát příliš liberální, partajnictvím poznamenaný, stát po výtce kapitalistický a světský, ba Boha nectící. Bolestně se jich dotýkaly projevy antikatolicismu, což byla doktrína pomalu státní, a některé výroky TGM, který v tomto ohledu poněkud připomínal slona v porcelánu.
Jaroslav Med sebral veškeré - logicky především publicistické - texty, které tito autoři v krizových letech a pak měsících publikovali - a je to občas četba až bolestná. Sleduje, jak se jejich rétorika vyhrocovala a stupňovala, jakými procházela peripetiemi a koho si brala za cíl. Přinejmenším od vypuknutí války ve Španělsku (1936) se tu jasně vytvářela fronta, která se vedla mezi tradičními liberálními elitami, jejichž hvězdami byli Karel Čapek a Ferdinand Peroutka, a jejich kritiky zprava i zleva. Zatímco komunistická či levicová „fronta“ sice naoko, nebo i dočasně upřímně vystupovala jako obránce demokracie, ve skutečnosti nepřestávala počítat s proletářskou revolucí, katolíkům napravo zůstával jen a jen Bůh, zemští patroni a vlastenectví.
Protržená hráz Po Mnichovu se zákonitě stavidla nahromaděné averze marginalizovaných kritiků liberální republiky provalila. Až na výstřední povahu Jakuba Demla, který v jednom textu před Mnichovem chválí Hitlera, neexistuje jediný náznak sympatií či akceptace německého nacismu u relevantního spisovatele. Hitlerismus je považován za novopohanskou ideologii, jejíž rasový, biologický základ se českým katolíkům upřímně hnusil. Po 15. březnu 1939 již zcela umlkli.
Lze snad nalézt v ojedinělých projevech po září 1938 cosi, co bychom dnes nazvali antisemitismem (Jan Zahradníček, Karel Schulz, ale konec solidarity s Židy ohlásil i Ferdinand Peroutka...), ale jak píše Med, „v obecné touze po nalezení obětního beránka obstála literatura druhé republiky rozhodně se ctí.“ Lépe než ctěné obory lékařské a právnické, které na podzim 1938 vydaly prohlášení, že židovské kolegy nadále nemohou ve svých řadách strpět.
Jaroslav Med: Literární život ve stínu Mnichova (1938 - 1939)
Academia, Praha 2010. 342 stran
***
První republika byla pro katolické spisovatele stát v podstatě ateistický, příliš liberální, partajnictvím poznamenaný, stát povýtce kapitalistický a světský, ba Boha popírající
