To je logický postup. Nicméně člověk nemusí být obhájcem Jeremyho Corbyna ani jeho radikálně levicové orientace, aby si o něm jistou představu udělal. A nemusí k tomu ani stoprocentně vědět, zda tehdejší mladý levičák Corbyn znal plnou identitu i skutečného zaměstnavatele československého partnera, s nímž se pokoutně scházel.
Byly to roky 1986 a 1987. Kdyby se tehdy Corbyn scházel třeba se sovětským diplomatem, mohl spekulovat, zda to byl „perestrojkař“, či „konzervativec“, zda měl blíž k progresivnímu Gorbačovovi, či ke klasické KGB. Ale pokud se pokoutně scházel s diplomatem československým, je zřejmé, že ten muž reprezentoval nehybný Husákův režim (režim, se kterým nehnula ani pražská návštěva Gorbačova na jaře 1987). Pak bylo de facto jedno, zda onen partner prioritně pracoval pro ministerstvo zahraničí jako diplomat, nebo pro StB jako rozvědčík. Byla to práce v tomtéž zadání a na témže úkolu.
Jistě, ať se přesné informace a detaily zkoumají. Jsou užitečné pro historiky či pro eventuální právní spory. Ale z hlediska politické odpovědnosti či politické viny je podstatné něco jiného a širšího: že dnešní lídr labouristů se kdysi pokoutně scházel s reprezentanty Husákova režimu, aniž by v tom spatřoval něco divného. Co od toho vlastně očekával? Co si od toho sliboval? To jsou – alespoň pro Brity – důležitější otázky než ta, zda byl Sarkocy primárně diplomat, či rozvědčík v žoldu StB. Že v obou případech pracoval s obecně stejným zadáním i cílem, by mělo být jasné u nás i v Británii. (Právě v Británii, kde tehdy radikální labourista a odborář Arthur Scargill dostával peníze od libyjského diktátora Kaddáfího.)
Jako by rozhodující pro dnešní dobu byla fascinace průkazkami StB či Islámského státu. Vraždí-li džihádisté v nějaké evropské zemi, po pár dnech se z médií dozvíme cosi v tomto stylu: konečně se potvrdilo, že šlo o teror, neboť se podařilo prokázat spojení podezřelých s abú Bagdádím. Potřebujeme snad průkazky IS či StB na to, aby bylo jasno?
