Ta zpráva vypovídá o jednom muži, tak ji nelze moc zobecňovat. Přesto se pár věcí honí hlavou. U nás je to už druhý případ džihádisty řešený policií a justicí. První byl Jan Silovský. Začátkem roku 2016 ho zadržela turecká policie, když mířil do Sýrie bojovat za Islámský stát, a vrátila ho do Prahy. Druhý (leč první, jenž chtěl útočit přímo v ČR) je Dominik K. V tom už vězí zrnko dobré zprávy: v Česku ještě není tak široké muslimské zázemí, aby umožnilo nerušený pobyt a pohyb „autentických džihádistů“ z Blízkého východu či severní Afriky.
Zjednodušeně to lze říci i takhle. Plánují-li džihádisté útok například v Bruselu, pošlou tam řekněme Maročana, který se v muslimské čtvrti Molenbeek ztratí. Kdežto u nás roli mučedníků – ač nevíme, zda byl Dominik K. „osamělým vlkem“, či spolupracovníkem nějaké muslimské struktury – ještě obsazují etničtí Češi, respektive Slováci.
V dnešní EU jsou tyto poměry luxusem. Džihádistů je málo, jen zlomek promile z muslimů v Evropě, ale mají široké zázemí. Dobře to z Británie popsal Jan Andrle na blogu iDNES. Líčí setkání s milými a pohostinnými lidmi, kteří však říkají: „Někdy musíš zabít, aby zlo skončilo, aby Bůh a jeho dobro zvítězilo.“ – „Jsem si jist,“ reaguje Andrle, „že jsou to dobří lidé. Ale jsem si neméně jist, že kdyby došlo na lámání chleba a třeba by bylo nutné ukrýt souvěrce podezřelého z vražd nevinných jinověrců, nebudou váhat ani minutu.“ Snažme se takto pojaté pestrosti bránit, jak to jde.