Tomáš Hanzlík v La Dafne zaujal zajímavým zpracováním renesančních archetypů, ale v následném Stabat Mater jako by prozradil slabost pro plytké harmonické spoje, ve kterých tu a tam plave popová naplavenina. Aleš Březina v Agnus Dei sice publiku sdělil, že má rád hudbu Arvo Pärta, případné ocenění však končí poznáním originálu. Závěr kompozice, jako střižený z učebnice školského kontrapunktu, ostře kontrastoval s hudbou samotných členů Konvergence. Ve skladbě Spadla z nebe velká hvězda Michaely Plachké zněly střípky jiné hudby - jako by už jednou napsané - a tento kaleidoskop byl formován do nečekaných novotvarů. Tomáš Pálka sestoupil až na dřeň Víchovy básně Kopretina a vytvořil nový hudební odraz významů, jež jsou v několika slovech ukryty. Dílo jako jediné z celého večera pracovalo s prostorem Českého muzea hudby, vokální modelování zvuku rezonovalo až kamsi k Hellichově ulici.
Ve světle těchto pikantních zvukových událostí zcela zmizela také tři Ariosi Víta Zouhara. Všechny pochyby večera ale utichly ve světle hluboké, existenciální fresky Františka Lukáše s názvem Melancholická rytina. Místy zvrásněná, souzvukově labilní, často toužící po konsonanci v nedohlednu, nedala posluchači nic zadarmo. Je to jedna ze skladeb, kvůli nimž se vyplatí chodit na koncerty nové hudby.
Kontratenoristé Stefan Kunath, Piotr Olech a Jan Mikušek předvedli zvukově úchvatný výkon, který nakonec i průměrným skladbám přidal na originalitě. Co si skladatelé mohou víc přát?
HODNOCENÍ LN: ***** Kontratenor v české hudbě 21. století
Pořádala Katedra hudební vědy Univerzity Palackého České muzeum hudby, 18. 11.
2008
