S postupujícím časem se stává čím dál víc zřídka, že by se člověk, pro nějž je hudba součástí profesionálního zájmu, setkal s nahrávkou, jež by ho od prvních tónů utvrzovala v tom, že jednou bude považována za vrcholnou, klasickou, stane se předmětem obdivu až nábožného. Anebo ne – ale v tom případě to bude důkazem totální nespravedlnosti světa a marnosti všech snah o její zmírnění.
Setkání s Last of The Country Gentlemen Joshe T. Pearsona mi tenhle druh zážitku přineslo. Možná proto vlastně moc nevím, co o něm napsat.
Určitě to není deska formálně originální – těžko si představit opotřebovanější koncept, než že chlapík hraje na kytaru a zpívá si k tomu. Člověk by si mohl zamudrovat o tom, jak Pearsonův hlas nese emoce, aniž by přitom zněl bolestínský nebo nedospěle, dokáže zasáhnout srdce, a nemusí přitom jít oklikou přes ucho. Spekulovat o jurodivém charismatu člověka, který před deseti lety vydal s kapelou Lift to Experience jedno z nejlepších alb dekády a pak o něm nebylo prakticky slyšet. A stejně by to byly jenom řeči. Skutečné umění je taky tajemné a vzdorné vůči podobným explikacím. Je tam písnička Woman When I’ve Raised Hell... Nepřestala mi hrát v hlavě od chvíle, kdy jsem ji slyšel poprvé. Je spousta důvodů pochybovat o schopnosti umění měnit lidské životy. Tahle píseň by možná mohla... Neslyšíte o ní ode mě poprvé.
