Slavíci z Madridu, Sbohem, lásko, Santiano… A rovněž mrazivá balada Le joueur de pipeau neboli Krysař, která se sice málokdy připomíná v souvislosti s „odvážnými“ skladbami konce šedesátých let, v dobách nesvobody tak ale jistě byla vnímána.
Husí kůži nahání i původní legenda, zpracovaná řadou slavných autorů, Goethem a Heinem počínaje a Robertem Browningem či Viktorem Dykem konče. Příběh je o to víc ponurý, že má zřejmě reálný základ.
V kronice německého města Hameln na řece Veseře, kde se záhadná tragédie odehrála, nacházíme tuto zmínku: „Léta Páně 1284, na den sv. Jana a Pavla, to jest 26. dne měsíce června, pištec oděný do pestrého šatu vyvedl z města sto třicet dětí narozených v Hameln, a to na horu Koppen poblíž Kalvárie, kde zmizely beze stopy.“
Neštěstí a závist
Všimněte si, že o krysách tu není ani slovo! Časový údaj se kryje se svátky slunovratu, což vedlo ruského badatele Romana Bělousova k teorii, která mi připadá nejzajímavější:
Hora Kalvárie v kraji skutečně stojí a pár kilometrů od ní se vprostřed skal nachází bažinatá roklina, zvaná Čertova díra, protože v ní zahynulo několik lidí. Nedaleko rokle leží vesnička Koppenbrüg. Na vrcholcích kopců kolem Černé díry v době slunovratu vesničané odedávna zapalovali ohně.
Co když se tedy 26. června 1284 mládež z Hameln vydala na sváteční pouť, vedena po středověkém způsobu trubačem v červenožlutém kostýmu? Prošla městskou branou, minula horu Kalvárii a postupovala dál. Když průvod dorazil na místo zažínání ohňů, byla už tma. Není těžké si přestavit, že mohlo dojít k neštěstí, třeba vinou závalu.
Odborníci se shodují, že pozdější pohádka o krysách má pomlouvačný charakter. Město Hameln bohatlo a stávalo se trnem v oku sousedním obcím – a tehdy snad vznikla fáma o bezectné městské radě a jejím potrestání. Tak či tak, tajuplná krajina Dolního Saska si o ponuré pověsti přímo říká…
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: Písnička na jeden doutník |
