Zastánci pohodlné existence navrhují, aby se ve škole psaní nějak nepěstovalo: stačí prý, když se jen jaksi čitelně píše. Však se to v životě nebude moc potřebovat.
Já jsem krasopis měl rád. V tom roce, kdy jsem začal chodit do školy, měnilo se písmo. Některá velká písmena se začala psát jako malá: A, C, M, N…Písmo se pak pěstovalo i v kreslení: Tiskací písmo plastické, se stínováním, kolmé, šikmé… Ještě některé výkresy mám. Ukázalo se, že písmo se může stát řemeslem, uměním.
Teď se ve škole zavádí písmo tiskací: že je jednodušší, čitelnější. Budiž. Sám jsem kdysi přešel k tomuto psaní. Ale je to ústupek v kultuře osobních projevů člověka. Spojité písmo je pěkné: je to dílo, které se liší podle autora. Však se podle něho usuzuje na stav a vlastnosti pisatele: grafologie. Tiskací písmo je uniformní. Je možno je i snáze falšovat. Dostávám dost dopisů psaných rukou: podle písma hádám, jak je ten člověk starý. Ale kupodivu i mladé ženy se rády pochlubí pěkným rukopisem.
Když jsem začal mít němčinu, také se tam měnilo písmo: přecházeli od kurentu k latince. Mně se kurent líbil: dával mi pocit, že umím něco zvláštního. Bylo to písmo špatně čitelné, když pisatel nebyl přesný. Já jsem se ze zvědavosti, ještě než přišla do školy, naučil azbuku. To není pěkné písmo, vadí mi na něm porucha stylu: dvojhláska ja a ju. O tištěné azbuce pravil jednou Standa Milota, že to nejsou písmena, ale nábytek.
Je to zvláštní: arabské číslice přijaly snad všecky kultury, písmo si vymyslela každá zvlášť. Rozdíl mezi arabským a hebrejským písmem je strašný. Mně to připadá, že to písmo vynálezce dělal dlátem a pak teprv obkresloval štětcem. Chodil jsem jeden semestr do Orientálního ústavu na hindustánštinu, kvůli Gándhímu. Psalo se to přes češtinu, k písmu dévanágarí jsem se nedostal, po Únoru jsem opustil Prahu. Jak se opravdu píše věta „ortón-kí jähí kartútón haen“, jsem se nedověděl. Vůbec jsem opustil od úmyslů, či spíš opustily ony mne, jet do nějakých extrémních zemí. Ale mám jednu pěknou hindustánskou příhodu. Za minulého režimu pozval Ivan Klíma jednou britského kulturního atašé. Přišel i s manželkou, byla to Indka. Mluvilo se anglicky a ona řekla, že se ani nepokouší učit se česky, tak těžké to je. Řekl jsem jí o své hindustánštině, chtěla ji slyšet. Pověděl jsem jí větu z první lekce. Česky to bylo toto: „V místnosti není jen jedna věc, mnoho věcí jest.“ Ona se rozzářila, že je to prvně, co slyší svou řeč, a poprosila mou ženu, zda mě smí pohladit, a hladila mne po hlavě. Z toho vidíte, mladí lidé, jak se každý kousek nějakého vzdělání může hodit.
Dneska píšeme na stroji. Zpočátku platilo, že v soukromých dopisech je to nezdvořilé. Já cítím zdvořilost i z ručně psaných dopisů od čtenářek, když například píše: „Dlouho si přeju, ale už si netroufám v to doufat, že se s Vámi někdy uvidím…“ Já ovšem úřaduju strojně, ale takovýto dopis končí ručně: „Milá Alžběto, děkuju Vám za povzbuzení a přeju Vám všecko dobré…“
