Můžeme-li si opět brát do letadel kapaliny, nápoje, krémy či zubní pasty, je to zdánlivě prkotina, ale ve skutečnosti velký krok k normálu. Vzpomenete si vůbec bez rozmýšlení, kdy to ještě normální bylo? Do roku 2006. Ty čtyři roky buzerace, jak je to obecně vnímáno, byly daní za jeden pokus o teroristickou inovaci, o dvousložkovou bombu z jinak neškodných kapalin.
Teď na ni společnost našla vychytávku a připadáme si tak, jako když se do metra vrátily koše. Vždyť mít po ruce banální koš na odpadky je přece stejně tak normální jako napít se v letadle vody. Bylo, dokud teroristé nezačali klást do košů bomby. Společnost už na to našla vychytávku, tudíž máme pocit normálu, což je důležité, ale normální to ještě není. Ty koše jako by byly konstruovány pro Jamese Bonda, tak jsou masivní, drahé a odolné vůči výbuchu.
Podobně je tomu s tekutinami v letadlech. Evropská komise rozhodla, že kapaliny už do letadel mohou, a máme pocit normálu. Jenže každé letiště si musí pořídit kapalinové detektory – zřejmě budou masivní, drahé a odolné vůči výbuchu. Zaplaťpánbůh za ten pocit normálu, ale v normálu ještě nejsme a za našich životů už asi nebudeme.
Máme-li se k normálu alespoň blížit, rozlišujme mezi buzerací a bezpečím. Teď byla odstraněna jedna buzerace z mnoha, ale zvýšila se míra bezpečí? Upřímně řečeno ne. Má-li se zvýšit míra bezpečí, musí se to vzít za ráznější konec. Nesoustředit se na strojovou kontrolu technikálií, ale na osobní kontrolu pasažérů. Prošla by ale v Evropě profilace cestujících podle věkového, genderového či národnostního klíče? To by bylo křiku o diskriminaci.
Čtěte „Obrat: do letadla...“ na stranách 1 a 5
