Mnoho politiků, zejména těch levicových, se domnívá, že znají všelék na vysychající státní kasy. Jsou to prý daně. A užití takového léku je prý také jednoduché. Prostě daně zvýšíme – logicky hlavně těm, od kterých lze očekávat nejméně hlasů, tedy vyšším příjmovým skupinám. Zní to možná logicky, hlavně lidem, kteří k řešení ekonomických problémů mohou nabídnout pouze selský rozum. Jenže logika fungování ekonomiky ne vždy jde „po selsku“. Částečně to dokazuje i letošní vývoj prodeje piva v Česku. Stát výrazně navýšil spotřební daň, a měl tudíž i vysoká očekávání, ta se ale až tak nepotvrdila. Vyšší cena totiž přiměla některé konzumenty k úsporám. A stát tak vybere na dani méně, než očekával.
Je zřejmé, že i zde je důvodů pro klesající spotřebu více. Roli hrály i klesající příjmy určitých skupin lidí, rostoucí nezaměstnanost a další. Přestože stát na dani nevybral tolik, kolik plánoval, je ponechání vyšší spotřební daně správným krokem. Pivo je totiž přes výše uvedený vývoj nejen zbytným statkem – lidé se bez něj mohou obejít nebo jeho spotřebu snížit –, ale v Česku také statkem s poměrně nízkou cenovou elasticitou. Jinak řečeno, lidé ho kupují, i když roste jeho cena. Nespravedlivé ale zůstává, že zatímco spotřeba piva zdaněna je, spotřeba vína nikoliv. Zatvrzelí zastánci vyšších daní jako všeléku ale dostali cennou pivní lekci – pouhé zvyšování daní blahobyt nepřinese.
