Název Band of Joy se dá číst dvojím způsobem. U vědomí toho, že stejně se jmenovala i skupina, v níž se Plant potkal s Johnem Bonhamem, se kterým pak přešel do Led Zeppelin, je možné ho brát jako výraz snahy vrátit se v čase a dotknout se svých kořenů - jako člověka i jako hudebníka. Nebo je možné to jméno chápat doslovně - Kapela radosti, pro niž je právě radost z hraní jediným smyslem. Obojí to chápání je správné.
Dvaašedesátiletý Robert Plant nemusí nikomu nic dokazovat. Jako zpěvák jedné z nejdůležitějších skupin všech dob už se zasloužil dost a i jeho penzijní fond je asi, řekněme, saturovaný. Slavná minulost ale představuje také zátěž, s níž se zpěvák ještě třicet let po rozpadu Led Zeppelin vyrovnává. Jeho sólová kariéra je nesena někdy více, někdy méně úspěšnou snahou vykročit z vlastního stínu. Je to sisyfovský úkol - vždycky se najde pár desítek milionů lidí, kteří by ze všeho nejradši viděli Planta svlečeného do půl těla a v pořádně těsných džínách, jak se pokouší zaječet Black Dog jako zamlada.
Plantova šťastná fáze Jakkoliv byl Robert Plant ve svých nejslavnějších letech prototypem (a někdy až karikaturou) rokenrolového egomanství, vždycky mu byl vlastní hluboký zájem o hudbu a pokorný vztah k ní. Troufám si říct, že právě ty ho provedly úskalími jeho „postzeppelinovské“ dráhy, která v posledních letech vstoupila do šťastné fáze. Před třemi roky vydal skvělé společné album s bluegrassovou královnou Alison Kraussovou Raising Sand. Band of Joy na tu desku v něčem navazuje - čerpá z americké tradiční hudby, Kraussovou vystřídala Patty Griffinová (její role je ale jen doprovodná). Band of Joy je ale deska méně uvědoměle závažná. Díky práci známého producenta Buddyho Millera působí jako záznam uvolněného hraní talentovaných lidí, kteří nemají větší ambici než udělat si radost. Téměř všechny písně na albu jsou převzaté, Plantovi se podařilo najít takové, které mu jdou dobře „do pusy“ a které pro jeho fanoušky mohou být objevem - od úvodní Angel Dance od Los Lobos, která na desce získává příjemně ostrovní šmrnc, přes spirituál Satan Your Kingdom Must Come Down po dvě skladby od snad nejpomalejší skupiny všech dob - tria Low (Plantovo provedení jejich písně Silver Rider ovšem při vší eleganci a chytlavosti zaostává za křehkým majestátem originálu). Plantův zpěv je na Band of Joy prakticky prostý vokálních manýr a povrchního dramatu, nesnaží se vystoupit nad písničky, slouží jim. Výsledkem je uvolněnost a mladistvost. Nová Plantova deska není z těch, které na sebe upozorňují konceptem či efektním provedením. Kdyby na přebalu neměla slavné jméno, možná by zapadla. Byla by to škoda.
Robert Plant: Band of Joy
(Universal, 2010)
