PRAHA „Dostavím se až po poledni, ráno mám dialýzu,“ prohodil zvesela útočník Petr Mikolanda (25) směrem k trenérovi Martinu Pulpitovi. Šestihodinovou proceduru čištění organismu musí podstupovat třikrát týdně. Denně k tomu spolyká kolem třiceti prášků a dál čeká na transplantaci ledviny. Přesto, že měl problémy i se srdcem, dvě mozkové mrtvice a pásový opar přes celá záda, rozhodl se natáhnout svoji fotbalovou kariéru. Po třech letech strávených převážně v nemocnici podepsal bývalý útočník anglického West Hamu či Mladé Boleslavi pětiletou smlouvu s Žižkovem, kde si kdysi poprvé zahrál ligu.
* Jak jste prožíval dny, kdy začaly vaše zdravotní problémy?
Nejdříve jsem byl unavený a měl nateklé kotníky. Pak se to na vás valí. Ležíte deset měsíců v nemocnici a koukáte z okna na lidi, jak si užívají. Doktoři mi navíc říkali věci, které jsem nechtěl slyšet.
* Co vám přesně říkali?
Že už to nikdy nebude na vrcholový sport, maximálně jednou týdně fotbálek na dvacet minut. Postupem času ale viděli, že se všechno zlepšuje. Teď můžu říct, že jsem na osmdesát procent zpátky, a uvidíme, jestli zbytek doženu před transplantací nebo až po ní.
* Takže na novou ledvinu stále čekáte?
Jsme na waiting listu a nikdo neví, jestli mi zavolají za deset minut, nebo deset let. Průměrná čekací doba je rok a půl a já jsem na seznamu už devět měsíců. Ledvina musí být silná a zdravá, abych mohl pokračovat v aktivní kariéře.
* Co vás po celou dobu plnou zdravotních potíží drželo nad vodou?
Rodina, přátelé, přítelkyně. Jejich podpora byla opravdu důležitá. Nakonec jste to ale stejně vy, kdo kouká dopředu a musí mít nějakou vizi. Je to jen o hlavě. Bylo to těžké, ale když se na to dívám zpětně, tak mě to zase někam posunulo.
* Jak reagovali vaši nejbližší?
Rodičům jsem na začátku ani neřekl, že jsem v nemocnici. Volal jsem jim na dovolenou, že si užívám na golfu, a dostal za to pak vynadáno. Já jim nikdy neříkám všechno, jen správné věci. Nechci, aby mě někdo litoval, jsem tvrdý. Negativa si srovnám v hlavě a jim dělám radost dobrými zprávami.
* Nebyl jste ale několikrát na pokraji zoufalství?
Měl jsem dva nebo tři momenty, kdy jsem se cítil špatně. Třeba když mě pustili z nemocnice, a já byl za dvě hodiny zpátky. A tak to šlo pořád. Pak se ptáte, proč se to všechno děje. Potkal jsem ale lidi, kteří na tom byli ještě hůř, a dnes se některým situacím zasměji. Vzpomínám, jak jsem ležel ve čtyřicítkách horečkách a omylem za mnou poslali psycholožku, která mi vyčítala, že se na ni nesměju. Zvládnul jsem to a můžu na sebe být hrdý. Vždyť spoluhráči bojují jen na hřišti, a já ještě potom.
* Zavřel jste někdy oči a pomáhal si vzpomínkami na fotbal?
Nemusel jsem. Měl jsem v Motole vlastní pokoj a přivezl si Playstation, na kterém jsem fotbal hrál. Doktoři se pak divili, že se pořád jen směju.
* Teď čekáte na potvrzení registrace od fotbalového svazu. Doufáte, že se vše vyřídí, abyste stihl středeční utkání za rezervu?
Rozumím svému tělu a cítím se skvěle. Úplně mě z toho svrbí nohy. Neřeším, jestli to bude teď, o víkendu nebo za týden. Vydržel jsem tři roky, tak teď už mě snad nějaké čekání nezabije.
* Jste opravdu odhodlaný, ale nemáte po to všem přece jen strach vrátit se na trávník?
Obavy tam jsou. Vždycky to v hlavě máte. Snažím se to ale neřešit a necítím se při tréninku nějak indisponovaný. Až po něm si připomenu, co všechno musím podstoupit, abych si pořádně odpočal.
* Takže vás to v trénování vůbec neomezuje?
Na dialýzu musím třikrát týdně. Kvůli tréninkům si ji přehazuji na noc. Pořád bych ale potřeboval tak třicet hodin denně, abych všechno stihnul. Celá kabina ví, co prožívám, a mám i úlevy od trenéra.
* A to při tom všem stíháte trénovat i žáky Viktorie Žižkov?
Starám se o ročník 1996. Baví mě to a dá se to skloubit. Pomáhají mi s tím asistenti. Všichni víme, že fotbal se nedá hrát navždycky, a člověk musí přemýšlet trochu i do budoucna. Teď sbírám zkušenosti od svého kouče Martina Pulpita a chci se přednostně věnovat aktivní kariéře.
* Věříte, že jednou budete zase tím fotbalistou, který měl na to hrát v zahraničí?
Chtěl bych. Než se ale dočkám transplantace, tak ze mě takový fotbalista nebude. Potřebuju ledvinu, teprve pak si tělo bude žít samo, bez prášků a dialýzy. Možná se dočkám a budu ještě silnější než v dobách, kdy jsem hrál v Anglii.
