Objevili látky používané při mumifikaci i pokyny, jak s nimi nakládat.
ABÚSÍR - Amfory pečlivě vyrovnané od podlahy málem až ke stropu. Mnohdy ještě uzavřené víkem, případně označené nápisem, který velmi konkrétně vysvětloval, co obsahují. Takové překvapení čekalo české egyptology na dně desetimetrové šachty v poušti nedaleko Abúsíru, v těsném sousedství hrobky Menechibnekona, vojenského velitele a později významného úředníka.
Průzkum podzemního prostoru ukázal, že systém chodeb ve tvaru písmene E o rozměrech zhruba pětkrát sedm metrů sloužil jako sklad balzamovačů.
Pokračování na straně 27
Dokončení ze strany 25
Dva a půl tisíce let v něm odpočívaly přípravky a materiály použité při mumifikaci zemřelého.
„Zatím jsme prozkoumali 237 amfor, zcela zachovalých, ale i poškozených, protože původně ležely ve čtyřech vrstvách na sobě,“ vysvětluje Květa Smoláriková z Českého egyptologického ústavu FF UK v Praze a ukazuje do jedné z podzemních chodeb. Nyní se tam „krčí“ poslední skupina amfor. Většinu z nich již s kolegy a místními dělníky vynesla na povrch, zdokumentovala a uložila do skladu.
„Některé amfory byly plné keramických střepů, v jiných jsme našli fajánsové nádobky, ale i skvostnou síťku ze světle modrých fajánsových korálků, slámu, zbytky plátna, hlínu nebo písek,“ popisuje Květa Smoláriková. Veškeré „nádobí“ použité při mumifikaci se velmi pravděpodobně považovalo za rituálně nečisté, a tudíž se nemohlo dále použít pro jiného zemřelého, takže se ukládalo co nejblíže k pohřbenému majiteli. Menší hrnce, poháry a misky se dávaly do amfor vcelku, větší, které neprošly hrdlem, pak rozbité na střepy.
Jako vstupenka do skladu fungoval i pouhý zprostředkovaný kontakt s mumifikací - hlína se uchovávala třeba proto, že na ní spočinuly nádoby balzamovačů. Slámu, která zbyla po vycpání břišní dutiny, našli vědci až ve třech desítkách amfor. „Zemřelý si ji jednoduše v tak velkém množství objednal a zaplatil, a proto byla rovněž součástí depozitu,“ vysvětluje Květa Smoláriková.
Cesta k „atlasu“ keramiky V podzemí se našla i spousta menších nádob. Mnohé z nich ukrývaly zbytky olejů, barviv, pryskyřic, natronu (látka podobná jedlé sodě určená k vysušování těla zemřelého) nebo různých rostlin, jako třeba myrhy. Vše se využívalo při mumifikaci.
Důležitým předpokladem posmrtné existence člověka bylo uchování jeho těla. Celý proces balzamování trval obvykle sedmdesát dní. Nejprve se odstranily snadno se rozkládající části (většina vnitřností včetně mozku) a následně se vysušovaly zbývající tkáně. Voda odcházela právě po naložení těla do zmíněného natronu, napomoci tomu měly masti a pryskyřice. Zhruba na dvaceti amforách a padesáti drobnějších nádobách vědci objevili krátké hieratické a démotické texty psané černým inkoustem. Pojmenovávají obsah nádoby, případně udávají jeho množství a dobu použití v průběhu balzamování, tedy třeba „24. den, balíčky rudého barviva“. Ovšem ne vždy se objevuje celá trojice údajů. Přesto se jedná o dosud nejúplnější a nejrozsáhlejší seznam pocházející přímo z dílny egyptských balzamovačů. Čeští vědci ho tedy právem považují za cenný zdroj informací. Další zpřesnění mají přinést chystané analýzy obsahu nalezených nádob. Odborníci si od nich slibují také detailnější pohled na flóru v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem. Výhodou je poměrně široká škála vzorků vhodných k analýze a také jejich dokonalá izolovanost od vnějšího prostředí.
„Na papyrech nebo zdech hrobek se dosud zachovaly jen kusé údaje o balzamovacích postupech, nápisy na amforách je tak mohou jedinečným způsobem doplnit,“ vyzdvihuje význam textů nalezených v podzemní skrýši Květa Smoláriková. Za pozornost však podle ní navíc stojí i samotné nádoby: „Člověka až zaráží, kolik keramiky je na tak malém prostoru soustředěno.“ Ve skladu balzamovačů se našla široká škála keramiky, která je navíc z velké části neporušená, a to jak obyčejné amfory, tak i nádherné do červena zbarvené a vysokým leskem zdobené menší nádoby. Dosud objevené soubory keramiky byly zpravidla zachované jen ve zlomcích. Proto chce Květa Smoláriková na základě informací získaných v podzemní skrýši vytvořit přehled keramických tvarů používaných v sajsko-perské době. Ten by v budoucnu mohl posloužit jako spolehlivý „datovací atlas“ - porovnávaly by se s ním soubory keramiky z jiných lokalit.
Svědectví podzemní skrýše Na příslušnost skladu k Menechibnekonově hrobce ukazuje jeho poloha v těsném sousedství pohřební komory. Dalším důkazem je nález zbytků már v blízkosti vstupní šachty.
Rozlehlost skladu svědčí o vysokém sociální postavení Menechibnekona. V nedaleké šachtové hrobce kněze Iufaa byly amfory se zbytky balzamovacího materiálu rozmístěné na chodbách vedoucích do pohřební komory, další „soused“, vojenský velitel a významný hodnostář Vedžahorresnet se musel spokojit s mnohem skromnějším úložištěm, které se ovšem nacházelo také jihozápadně od jeho hrobky.
Když vzala Květa Smoláriková v úvahu další podobné, již dříve prozkoumané šachtové pohřební komplexy v nedaleké Sakkáře, začala se rýsovat zajímavá zákonitost: balzamovači ukládali amfory k jihozápadnímu rohu hrobky. Otázkou zůstává, zda je inspiroval už takzvaný „Jižní hrob“ z nedalekého pyramidového komplexu panovníka Džoséra, který jinak sajskou pohřební architekturu silně ovlivnil.
O autorovi| EVA HNÍKOVÁ (Od zvláštní zpravodajky LN v Egyptě)
