Kult rozervaného génia je v zemi racionalistů, kde všechno musí na minutu a sekundu supermoderně šlapat, zřejmě stejně silný jako v půli předminulého století. Tehdy „pěvce z věže“ vyprovodily na místní hřbitov bandy bohémských studentů, univerzitní hodnostáři i městští radní. Od těch dob vznikly v Německu desítky hölderlinovských společností.
Extáze božské lásky Poutníci míří do pokojíku ve věži, odkud choromyslný hledíval přes řeku do aleje platanů, kde prý ve středověku bývalo popraviště. Pokoj ve věži básníkovi našli přátelé poté, co zemřela Diotima, jeho zbožňovaná láska, „nejkrásnější a nejvzdělanější žena Evropy“, jinak ovšem matka čtyř dětí a manželka obchodníka. Právě jejich děti Hölderlin vyučoval a v jejich domě se stal Diotiným milencem.
Vztah, který v zamilovaných probouzel pocity božské vyvolenosti, byl drásán peklem výčitek. A také inspiroval k básním, ve kterých je extáze lásky nadřazena veškerému pozemskému pachtění i otravným závazkům. Milenci se pokoušeli rozejít, ale protože to bylo „strašnější než smrt“, znovu končili v objetí – než byl básník v cizoložném loži dopaden a vyhnán. Jistě právě pro tuhle „story“ se Hölderlin stal blízkým i těm, kdo do jeho mnohdy nesnadných veršů, prozářených sluncem antického Řecka, jako čtenáři nepronikli. Když Hölderlina sežehla fatální láska, už nebyl žádným zasněným holobrádkem, publikoval, vedl časopis, k jeho přátelskému kroužku patřili filozofové Hegel a Schelling. Ve svých dvaceti šesti letech získal uznání Schillera a Goetheho. Byl tedy známý a obdivovaný a pozornost lyrického obecenstva měl zajištěnou. Nucené odloučení od Diotimy však nevydržel a její nečekaná smrt ho zdrtila. Ve věži už nenapsal ani řádku, trpěl depresemi, posléze onemocněl pravděpodobně schizofrenií, týdny beze slova vegetoval anebo se procházel v ohrádce před domem. Po celý ten dlouhý čas se o něj obětavě starala rodina řemeslníka Zimmera, bydlící v přízemí věže. Svůj azyl Hölderlin sám neopouštěl. Tübingenské děti byly totiž vůči auře génia a bořitele konvencí zcela imunní a metaly po něm kameny. „Ach, jaký to byl chytrý a vzdělaný pán a tak ošklivě se pomátl,“ zní povzdech jednoho z tehdejších návštěvníků. Právě tady Sandru po meditaci v Mistrově pokoji, ze kterého je teď malé muzeum, dívky snesou ze schodů a uloží zas do vozíku. Přichází parta středoškoláků vedených profesorem v saku a kravatě. Ten se hned pouští do recitace Hölderlinova opusu Hyperion. A jeho svěřenci poslouchají, ani nedutají. Jak je možné, že v době, která poezii zrovna nepřeje, je kult dobrodruha zakázané lásky a vyšinutce žijícího v osamění stále tak silný? A navíc v zemi výkonnosti, přesnosti a pořádku? Proč právě tady? „Jsme tak bohatí, tak mocní a chytří, že potřebujeme spoustu vášně a také trochu i šílenství,“ říká Sandra. Vydává se k věži každý podzim už deset let. V aleji platanů padá barevné listí, po Neckaru letí dlouhé štíhlé veslice a návštěvníci věže, studenti i penzisté ze všech koutů Německa, pobledlí intelektuálové ve vytahaných svetrech či manažerské typy v oblecích, v rukou svírají svazky dávných veršů a řadí se u vchodu do věže.
***
„Hle, dnes můj podzim je a ovoce samo od sebe padá,“ napsal kdysi Friedrich Hölderlin, kterého jako tvůrce uznávali Schiller i Goethe
Tübingen
Hölderlinova věž Dům Ernsta Zimmera stojící na břehu řeky Neckar, který se Hölderlinovi stal útulkem na 36 let až do jeho smrti v roce 1843.
