Často jsme k tetičce na Těšínsko jezdili. Bratr i já jsme tam na statku trávili prázdniny. Budovy statku stály samostatně okolo velkého zatravněného dvora. Ve středu jižní fronty pak barokní zámeček s mansardovou střechou a balkonem, odkud bylo vidět na siluetu Beskyd s Lysou horou. Areál statku obtékala řeka. Nejbližší budovou byl hostinec, spojený se statkem cestou se stromořadím odrostlých lip. Vlastně samota.
Byl to kraj ležící mimo běh světa – elektrifikován až během druhé světové války, bez udržovaných silnic, se spornou politickou příslušností.
Kočí, který pro nás přijížděl na několik hodin vzdálené nádraží po cestách, kam ještě před válkou každý taxikář odmítal jet, se jmenoval Kaluža, mluvil zdejším nářečím, byl negramotný, žil sám a miloval koně a fajfku. Odmítal spát v čeledníku, kde měl svůj pokoj, chtěl být ve dne v noci u svých koní. Moje teta byla z význačné, vzdělané rodiny, vdala se, manžel zbohatl jako úspěšný vynálezce a chtěl dožít na zmíněném statku. Proto ho koupil.
Jednou, když jsme byli za války, asi v roce 1941, na statku, objevil se začátkem července mladý muž a měl zvláštní prosbu – že mu zemřela manželka, že má syna a že v okolí Ostravy řádí spála. Prosil, zda by mohl chlapec s chůvou přijet a přečkat dobu epidemie. Hned druhý den přijeli. Hoch byl dost krutý na zvířata, chtěl shazovat vlaštovčí hnízda ve chlévě, ale rychle se sžil s prostředím a líbilo se mu tam. Vždy v sobotu, kdy se pracovalo, navečer jeho otec přijel a přivážel věci, které se daly sehnat jen na černém trhu, ale ráno, velmi brzo, odcházel. Bylo to zvláštní. Byl inženýrem, asi hutním, jeho žena doktorka práv. Koncem prázdnin jsme odjeli, ale chlapec s chůvou – přestože epidemie spály už byla zažehnaná – na statku žili dál. Rytmus návštěv otce trval: Příjezd v sobotu, odchod v neděli ráno. Ale chlapec byl šťastný v novém prostředí, kde měl téměř neomezenou svobodu pohybu a své dětské podnikavosti.
Jednou jsem se ho zeptala na smrt matky. Řekl mi, že je pohřbená, že je její popel v hrobečku.
Ale vše bylo jinak. Mladý muž v dobrém sociálním postavení byl samozřejmě jako vdovec předmětem zájmu žen. Těm se nelíbilo, že se vyhýbá společenskému životu a že tráví každý víkend se synem. Tak ho začaly sledovat – asi proto, aby si ověřily, není-li zájemkyní o jeho čas nějaká žena. Pak ale přišla smutná zpráva, že byl gestapem zatčen, a to v Beskydech, v neděli.
Jeho manželka byla židovského původu a on ji chtěl zachránit před deportací do koncentračního tábora. Mně neznámým způsobem získal manželčin fingovaný úmrtní list, pořídil hrob, který znal i malý chlapec, a živou manželku ukryl v osamocené chaloupce v Beskydech, kde se takzvaně léčila. Zájem žen o něj přivedl na stopu gestapo, které ho tu zatklo. Bylo to večer, manželka byla na půdě, kde měla i ložnici... Když pochopila, co se děje, utekla přes vikýř ven do lesa a zmizela. Prý se velice odvážným způsobem a za pomoci partyzánů dostala až na východní frontu.
Vrátila se po válce jako major justice se sovětskou armádou, tu však směla opustit až na podzim roku 1945. Její manžel byl v koncentračním táboře, ale válku přežil a vrátil se domů.
Po několika letech jsem se dozvěděla, že roku 1948 rodina emigrovala a žije v Austrálii. Narodila se jim ještě holčička.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněla, když jsem četla v novinách, jak jistý Čech předstíral u moře smrt utopením, aby začal nový, lepší život.
Důvody mohou být různé.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
