* Jaký má vůbec smysl zabývat se dnes dějinami Polska a Poláků?
Polské dějiny jsou nadčasově aktuální, protože polský stát prošel za uplynulých více než tisíc let nejrůznějšími „mutacemi“, v různých obdobích se vtělil do tolika různých forem organizace společnosti, že to mezi státotvornými národy Evropy nemá obdoby. Polské knížectví, úspěšně ustavené na konci 10. století, se koncem třicátých let 12. století z vůle samotného panovníka rozčlenilo na území menší. Na vrcholu znovusjednocení stál koncem 14. století v důsledku polsko-litevské unie největší stát Evropy. Co do etnické, náboženské, kulturní a jazykové rozmanitosti o něm lze mluvit jako o „Evropě v rámci Evropy“. Roku 1795, po třetím dělení Polska, začal nejheroičtější boj Poláků – boj o to, aby jako národ přežili, a navíc se stali národem moderním; a přitom tehdy Poláci ani neměli vlastní stát! Během první světové války byl polský národ připraven na všechna její vyústění tak, aby vedla k nějaké formě znovuobnovení polské státnosti. Polský stát nebyl zanesen na mapu Evropy u diplomatických jednacích stolů (ač i u těch Poláci zasedali), ale doslova na bitevních polích. Nejúctyhodnější vlastností Poláků jako komunity je, že se ani v těch nejzoufalejších situacích 20. století nevzdali. Dokládá to urputný boj se dvěma totalitními velmocemi – nacistickým Německem a bolševickým Sovětským svazem –, jež si je snažily podmanit, a také s vnějšími i vnitřními stoupenci komunistického systému po roce 1945.
* Polské dějiny 20. století jste nepředstavil chronologicky, ale prostřednictvím nejzávažnějších fenoménů. Která z těch událostí byla z vašeho pohledu klíčová pro Polsko, pro Evropu? Která z nich má v současnosti nejsilnější dopad?
Vyzdvihl bych tři věci: bitvu u Varšavy roku 1920, v níž polská armáda zastavila a odvrátila bolševickou armádu. Je považována za sedmnáctou nejdůležitější bitvu světových dějin, bez níž by bylo podle některých názorů sovětské Rusko v čele s Trockým a Leninem mohlo moc, vydávanou za internacionální a proletářskou, rozšířit třeba až k pobřeží Atlantiku. O tom sice pochybuji, ale jsem si jist, že pokud by Varšava v roce 1920 padla, dějiny střední Evropy by se odvíjely jinak. A dějiny Polska naprosto tragicky. Za druhou nejvýznamnější událost považuji Varšavské povstání, o jehož smyslu se v poslední době znovu diskutuje. Pro nás je však důležité, že se Poláci – stejně jako v září 1939 – znovu pustili do boje se dvěma totalitními mocnostmi. Činili tak s plným vědomím, že západní svět už Polsko vydal napospas komunistické diktatuře, jejíž rozpínání pak tomuto světu samotnému – počínaje korejskou válkou – působilo pořádnou kocovinu. Třetí významnou událostí je vznik Solidarity koncem léta 1980 a její boj proti komunistickému systému – také s využitím maďarských zkušeností z roku 1956 a československých z roku 1968. Se Solidaritou je ovšem svou osobností a duchovním významem spjat i Jan Pavel II. a také skutečný dělnický vůdce Lech Wałęsa.
* Existují stále nějaké zvláštní, z tradice plynoucí polsko-maďarské vztahy? Existují středoevropské dějinné vazby také v 21. století?
Středoevropské vazby, novodobá sounáležitost, existují od třicátých let 19. století. Vždy si ji však uvědomuje ten středoevropský národ, který je právě v tísnivé či přímo tragické situaci. Po porážce polského boje za svobodu v letech 1830–1831 si tuto sounáležitost uvědomili Poláci v emigraci, v čele s knížetem Czartoryskim. (A v té době o ní mimochodem poprvé psal italský myslitel a politik Giuseppe Mazzini.) V desetiletí předcházejícím roku 1867 se o ni zasazoval odpůrce rakousko-uherského vyrovnání Lajos Kossuth a po rozpadu historických Uher roku 1920 se nejlepší maďarští myslitelé snažili šířit myšlenku faktické existence a společné potřeby „spřízněnosti středoevropských národů“. V Češích se vědomí moderního středoevropanství začalo formovat po roce 1968, po definitivní deziluzi z vazeb na Rusko, již vůči světu formuloval Milan Kundera. Dnes, po hospodářské a morální krizi, jež otřásla Evropou i světem, je myšlenka středoevropského společenství znovu aktuální a stálo by za to formulovat její program. Aktuální byla i v roce 1990. Tehdy ovšem byli jak Češi a Slováci, tak Maďaři i Poláci přesvědčeni, že právě oni – třeba i na úkor ostatních – se dostanou do Evropské unie, právě oni si nejvíce zaslouží přízeň západní Evropy a že právě jim má být tato Evropa vděčna za oběti, které přinesli po roce 1945. Každá země pak musela po stejně dlouhých čtrnáct let vyčkávat, až jí tzv. západní Evropa otevře své brány. Snad je toto společné „pobývání v předsíni“ přimělo k rozumu. Máme teď poslední příležitost společně jednat a odpovídat na různé výzvy světa jako Středoevropané. Přál bych si, aby i v klidných dobách každodenní mravenčí práce k sobě středoevropské národy chovaly stejnou náklonnost, jaká pojila Maďary a Poláky v tragických dějinných situacích, v letech 1939 a 1956. Nebo jakou cítila maďarská mládež, která brala rozum koncem šedesátých let, k Čechům považovaným v roce 1968 za vzor.
