Arnošt Lustig byl letos, stejně jako vloni, v médiích označován za možného kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. Což je dobrá reklama, kterou může rozpoutat kdokoliv o komkoliv, neboť, jak víme, Nobelova cena žádné oficiální nominace nemá.
Český autor se nicméně dočkal alespoň Ceny Franze Kafky. Toto ocenění si získalo vysokou prestiž díky tomu, že je obdržel Philip Roth, Harold Pinter či Haruki Murakami. Literární ceny jsou ale také jakousi sociální výpomocí a slavnostní ceremoniál navíc autora zahřeje u srdce. Cen máme v České republice dost, a tak se na každého určitě nějaká dostane.
Na slavnostním ceremoniálu Arnošt Lustig (1926) také třímal čerstvý výtisk románu s názvem Zloděj kufrů. Jedná se o příběh, který spisovatel už zpracoval v povídce Ludvíček, der Vierteljude, vydané v souboru Deštivé odpoledne v rámci spisů, které nyní publikuje Mladá fronta.
A tak Zloděj kufrů může sloužit jako další doklad pro ty, kdo v souvislosti s Arnoštem Lustigem mluví o neustálém přepisování a rozepisování již publikovaných knih. Ne že by na tomto šprochu nebylo pravdy ani trochu, nicméně Zloděj kufrů ukazuje, že je to přece jen krapet složitější.
Erna Veselý je kamarád Při čtení povídky Ludvíček, der Vierteljude se totiž vkrádá pocit, že autor potenciál příběhu zcela nevyužil, že je povídka jakousi poloprázdnou galuskou. A jaký je tedy ten příběh? Třináctiletý Ludvíček z pražského sirotčince žije v terezínském ghettu. Občas si pomůže krádeží z kufrů, které lidem pomáhá po příjezdu do Terezína nosit, občas vleze větrákem do pekárny pro chléb.
Štíhlost, lépe řečeno podvyživenost, mu pomáhá při cestě za jídlem. A jednoho dne v karanténě pozná dvanáctiletou Markétku. Tak začíná dětská láska, která trvá až do té chvíle, kdy Ludvíček odjíždí transportem „na východ“. Jen pro úplnost, jejím vrcholem po fyzické stránce je dlouhá tahanice o polibek. Jak s tímto příběhem naložil Arnošt Lustig nyní ve Zloději kufrů -dohustil galusku? Za prvé se v románu snaží více o terezínskou „kroniku“, vykreslení prostředí tohoto ghetta a jeho obyvatel. Tak jsou zde další vedlejší příběhy a postavy - řezník Reinisch či mladá žena Frančeska Morgensternová. Vedle toho autor také radikálně proměnil způsob vyprávění. Arnošt Lustig nyní přichází s cirkulací hlavních motivů, a to v dosti kvapíkovém tempu. Jako kdyby byl dokonce inspirován svérázným stylem Bohumila Hrabala.
Nicméně Lustig není tak důsledný, a proto není také vždy úplně jasné, zda bylo opakování téhož opravdu autorovým záměrem. V lepším celkovém vyznění nicméně brání především pasáže, které se snaží informovat či vysvětlovat - jako by toho prozaik věděl až příliš mnoho či jako by toho chtěl na příběh Ludvíčka a Markétky naložit více, než Tento způsob podávání příběhu pak prosakuje i do samotných dialogů. Často se postavy baví velmi vážně o velmi existenciálních tématech. To je v jejich situaci samozřejmě pochopitelné, ale Zloděj kufrů nenabízí téměř nic jiného, jako by se lidé nebavili o všedních věcech, nemluvili jen tak, vždy musí promlouvat moudře až pateticky.
Tento přístup je také asi největším problémem nového románu Arnošta Lustiga. Čtenáři se přes autorovu snahu podat co nejširší informaci o Terezíně po celý román nedaří do ghetta „proniknout“. Jeho atmosféra zanechává jen vzdálený, matný dojem. V konečném důsledku je tak Zloděj kufrů kvalitativně s povídkou Ludvíček, der Vierteljude na stejné lodi, i když jeho nedostatky jsou odlišné.
Ve Zloději kufrů se také vyskytuje velice negativní postava Ruth Bondy-Hagengruberové, „zlodějky z pošty“. Skrze tuto figuru, která nemá žádnou ctnost, si autor patrně opět vyřizuje účty, jak už to ve svých knihách několikrát učinil. A s kým, to napovídá velmi jasně jméno románové postavy.
A nejen jméno jednoho z chlapců pak napovídá, že se jedná o postavu autobiografickou. Erna Veselý je Ludvíčkův kamarád. Snad tedy Erna Veselý, letošní laureát Ceny Franze Kafky, napíše příští knihu zas o něco lepší, než je Zloděj kufrů.
HODNOCENÍ LN ***** Arnošt Lustig: Zloděj kufrů
Odeon, Praha 2008 352 stran
Čtenáři se přes autorovu snahu podat co nejširší informaci o Terezíně po celý román nedaří do ghetta „proniknout“
