Přestože se po historickém zvolení zelených do sněmovny mluvilo o Bursíkovi jako o svěžím zjevení na české politické scéně, tento muž se s větším či menším úspěchem v politice pohybuje už dvacet let.
Jeho cesta nahoru se vyznačuje odbočkami, na které lze pohlížet dvojím způsobem: buď ho často zrazoval politický instinkt, nebo ho naopak na lavici poražených doprovázely jeho morální zásady.
Nejednoznačný dojem koneckonců Bursík zanechal i při svém vládním působení – tedy na svém politickém vrcholu: stačí připomenout aférku, v níž se „Mirek Dušín“ české politiky ukliknul a e-mail „Donutíme je ke spolupráci silou, Kaťuško“ neposlal budoucí matce své dcery a zelené poslankyni Kateřině Jacques, ale právě své stranické protihráčce. A ta ho pak rozeslala do světa. Konec tohoto příběhu známe: pád vlády uprostřed českého předsednictví a současné preference zelených, které budoucnost ve sněmovně zdaleka nezaručují.
Kostrbaté začátky Martin Bursík ale už v roce 1992 předsedal poslaneckému klubu Občanského hnutí v České národní radě. Pak ale následovaly méně zářivé roky: například seděl v opoziční lavici na pražském magistrátu, stihl i vstoupit do KDU-ČSL, brzy však od lidovců odešel.
Ministerskou židli si poprvé vyzkoušel v populární Tošovského dočasné vládě a neváhal tehdy jít kvůli Temelínu i do střetu s mamutím soupeřem, společností ČEZ. Na první pohled to sice byly spíše kostrbaté roky bez větších výher. Jenže za těch více než deset let si Bursík ve svých hlavně pozorovatelských rolích osahal vše, co je v politice potřeba: fungování politických stran jak na komunální, tak i parlamentní úrovni a měl spoustu času pozorovat chyby svých soupeřů. Zároveň se díky svým vazbám na byznys naučil komunikovat.
Pak vdechl život novému druhu politika – Bursíkovi, který jezdí do práce na kole, korupce je pro něj sprosté slovo, rozumí svému oboru, ale zároveň umí mluvit srozumitelně bez bafuňářského přízvuku. Své technokratické schopnosti zužitkoval při převzetí Strany zelených, své odpůrce při volbě předsedy v roce 2005 převálcoval. A začal pracovat na straně, která bude volitelná pro liberální střední třídu z větších měst. A ta ve 21. století na zelené vábení bez undergroundových odstínů slyšela. Po volbách v roce 2006 se díky koaliční dohodě a také blízkosti k tehdejšímu šéfovi ODS Mirku Topolánkovi stal vicepremiérem.
„Osudový muž“ Soukup Hned od začátku Bursíkova vládního působení bylo ale jasné, že do vlády přivedl nestabilní stranu. Klíčový byl jeho rozchod s mediálním magnátem Jaromírem Soukupem, který mu půjčil peníze na volební kampaň. Cena byla vysoká: Soukup požadoval úroky v podobě politického vlivu. A ty si pak i vybral, i když později už v roli Bursíkova soka.
Soukup vsadil na Bursíkovu vnitrostranickou opozici, nejdříve prostřednictvím exministryně školství Dany Kuchtové, poté dalších zelených poslankyň Olgy Zubové a Věry Jakubkové. Jejich odchod pak „zelený zázrak“ ukončil. Aspoň prozatím. Teď Bursík uvažuje o návratu do politiky, měl by za stranu kandidovat v Praze.
