Přístup, že umělec má právo využívat historii, přetvářet její odkaz, citovat jiné tvůrce v nových souvislostech a spojit zdánlivě nespojitelné, zastává řada současných tvůrců. Ve výtvarném umění je to poměrně oblíbený princip , stačí si vzpomenout na výstavu Václava Stratila v Nové síni, ve které „jen“ zvětšil a reprodukoval Boštíkovy obrazy.
Tomáš Vaněk zase před časem pobouřil veřejnost i dědice autorských práv svými erotickými kresbami ve stylu Josefa Lady. Jiří Kolář kdysi ve svých rolážích rozřezával například reprodukce obrazů z různých dob a pak takto vzniklé prvky přeskupoval a kombinoval, aby propojil odlišné světy.
Kurátorky Edith Jeřábková a Lenka Lindaurová ve Špálově galerii přímo umělce vybízejí, aby zacházeli s minulostí, současností a budoucností, jak se jim zlíbí. Oslovily několik výtvarníků střední generace, kteří ve své tvorbě osobitě využívají vztah k historii a přitom každý jiným způsobem.
Obrazy psané na stroji S lehkým nadhledem přistoupil k tomuto problému Jiří Kovanda, když sestavil skupinu starších figurálních soch různého stylu, které však spojuje takřka nulová progresivnost a přitom skoro dokonalá banálnost. Šlo tedy vesměs o sochařská díla, v nichž se jejich autoři nepokusili o nic nového. Spíš můžeme mluvit o jakémsi zboží, o dekoračních prvcích pro interiéry, což by jistě nemělo být cílem skutečného umělce. Tomáš Vaněk si k interpretaci vybral Vladimíra Burdu, skoro zapomenutého a velmi zajímavého autora vizuální poezie. Jeho obrazové básně psané na stroji převedl do zvukové či hmotné podoby.
Vilém Kabzan využil formáty obrazů různých malířů minulého či předminulého století (Magritte, Chittussi, Gogh, Zrzavý, Špála), ale dal jim ve vlastních digitálních tiscích zcela nový obsah. Vytvořil z nich celou stěnu, která nás inspiruje k zamyšlení nad souvislostmi mezi různými časy a příběhy. Ondřej Brody a Marek Meduna se pohybují trochu na hraně, pracují s absurditou a provokací až do krajnosti. Ve videu nazvaném Pisoár se močí na hrob Jindřicha Chalupeckého. To nesporně souvisí s až nekritickým obdivem k jistě nepřehlédnutelné Chalupeckého osobnosti. Ten byl navíc právě v závěru šedesátých let tvůrcem programu Špálovy galerie. Asi oba mladé umělce dráždí nedotknutelnost slavného teoretika, který tak výrazně po půlstoletí ovlivňoval vnímání českého umění a po kterém byla po jeho smrti nazvána i nejprestižnější cena pro mladé výtvarníky, jejíž výsledky jsou však často rozporuplné. Blasfemie toho druhu ovšem až tak původní není, stačí si vzpomenout na Borise Viana a jeho knihu Naplivu na vaše hroby.
Starší nápad s vystavením prázdných rámů posunul Marek Meduna do trochu jiné polohy, když k nim připsal jména autorů a názvy obrazů, které měly obsahovat. Navázal tak na Vladimíra Boudníka, který kdysi rámoval obrazce na oprýskaných zdech nebo na Roberta Wittmanna, který v šedesátých letech uskutečnil pouliční instalace s prázdnými rámy, aby podpořil představivost kolemjdoucích.
Sen o spících lodích Jiří Thýn sáhl do historie v technicky dokonalých fotkách z galerijního archivu. Jakési národopisné muzeum připomíná křehká instalace Pavla Sterece. Michal Pěchouček sní ve svých obrazech o Zrzavého Benátkách a Spících lodích.
Historická práce je každopádně jedním z projektů poslední doby, který naznačuje, že se v Galerii Václava Špály opět děje něco zajímavého. Není sice zvlášť vizualně atraktivní, ale vybízí k úvahám nad souvislostmi, které se často ztrácejí anebo bývají záměrně znejasňovány.
***
HODNOCENÍ LN ***** Historická práce
Galerie Václava Špály, do 18. 10.
Ondřej Brody a Marek Meduna se pohybují na hraně, pracují s absurditou a provokací až do krajnosti. Ve videu Pisoár se močí na hrob Jindřicha Chalupeckého, někdejšího tvůrce programu Špálovky
