Středa 8. prosince 2021, svátek má Květoslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Plná lednice Jáchyma Topola. Nejlepší věci se stejně povedou na první zátah, míní spisovatel

Poslat slova dál. Pak ať už je to na muzikantech, líčí Jáchym Topol svou metodu. foto:  Petr Topič, MAFRA

Nakladatelství Torst vydalo pod názvem Udržuj svou ledničku plnou dnes již ikonické písňové texty a zhudebněné básně Jáchyma Topola.
  5:00

Lidovky.cz: Knížku otevírají texty z posledních dvou let pro Davida Kollera a skupinu Shrben pohřben. Jak ke spolupráci došlo?
S Igorem Zahradníčkem z kapely Shrben pohřben úplně spontánně během jednoho ze společných čundrů a hospodských vytržení. V létě jsme na Slovensku uvolnění po sestupu z jakési hory a podpoření nápoji v místní knajpě s Petrem Placákem napřeskáčku recitovali verše a Igor si vybral ty moje! 

Byl jsem z vítězství v básnickém klání nadšený, než jsem zjistil, že Placákovy verše už tahle undergroundová kapela zhudebnila. S Davidem Kollerem ale postupujeme jako staří profíci, kterými vpravdě jsme. Pošlu mobilem text, a pokud ho David vezme, tak ho přes mejl a mobil dál okutáváme, až ho dokutáme, nebo nedokutáme.

Lidovky.cz: V jednom rozhovoru uvádíte, že můžete dělat jenom s určitým typem lidí. Odmítl jste tedy někdy nabídku spolupráce s hudebníkem?
Odmítnout jsem musel vícekrát, ale nejsou v tom jen čárymáry s duchovním souzněním, je to také kvůli mé neschopnosti. Nedokážu totiž sedět ve zkušebně nebo poslouchat demo a strefovat se do slabik, nebo jak se to dělá. Navíc bohužel nemám hudební sluch, dokonce i ten obyčejný mi povážlivě hapruje a vlastně žádnou hudbu neposlouchám.

Texty, ze kterých byly později písně, vždy vznikaly nějak samovolně. S bráchovou kapelou Psí vojáci nebo s Národní třídou jsme byli jedna parta, hudba duněla podzemní Prahou a nejšťastnější jsme byli, když jsme vyrazili někam daleko, třeba na exotickou severní Moravu a tam pár dní šíleli a vyváděli, poezie a hudba byla tou nejpřirozenější potravou. Zalévali jsme ji také pochopitelně těmi nejostřejšími nápoji.

Tohle běsnění se pak přirozeně přetavilo do spolupráce s Monikou Načevou, se kterou dodnes vystupujeme společně s jejím spoluhráčem Davidem Kabzanem. Texty jsem psal často na cestě, v klubu, v autě, s Monikou jsme je všelijak dopisovali a přetvářeli, brácha si text vzal, neřekl ani slovo, pak jsem ho třeba někde slyšel na koncertě. I když popravdě na koncerty jsem nechodil poslouchat, spíš opíjet se a vyvádět, vlastně jsem při sestavování knihy docela udiveně koukal, co všechno Filip zhudebnil.

Lidovky.cz: Podle písně Udržuj svou ledničku plnou se celá kniha jmenuje. Hrála ji Národní třída, dodnes s ní vystupuje Monika, do repertoáru ji prý chtěl zařadit i Filip. Proč se zrovna tahle píseň stala hitem?
Tím si také lámu hlavu. Už názvem jsem chtěl být v zarytém undergroundu trochu provokatér, správný androš přece neměl ledničku, byl to symbol konzumu. V textu ale jde o to, po čem touží každý, kdo chce psát, totiž zavřít za sebou dveře a oddat se samotě, proto tu ledničku udržuje plnou, aby mohl tvořit a neotravovat se ani s nákupy. Filipovi se to ale moc nezdálo, pořád dorážel, co v té ledničce teda mám? 

Vysvětlil jsem mu, že tam neudržuju žádný podezřelý konzum, ale že mám v mrazáku hlavu estébáka a ty jsou nejlepší s česnekem. To ho ale neuklidnilo, protože po česneku bývá žízeň, a do té mé mrňavé ledničky se vešlo opravdu jen velmi málo piv. No, byli jsme tehdy samý žert a smích...

Lidovky.cz: V komentářích také vysvětlujete, že zatímco texty pro Psí vojáky, Národní třídu, Načevu jsou roky vašeho života, s Davidem Kollerem si texty posíláte. Jaké jsou ideální podmínky pro vznik textu?
Z životopisů gigantů víme, že Čechov musel být sám a čichat vůni jablek, Hrabal psal v kuchyni, kde manželka třískala nádobím, a sousedi se zastavovali u otevřeného okna. Ten první nápad může být z komůrky v mozku vybuzený řevem a hlukem, transem, který způsobí třeba bubny, důležitý zážeh přijde z odposlechnutého rozhovoru v tramvaji. Pak teprve potřebuješ samotu a soustředění, kdy ten verš zabije i třeba pozdrav. A první výtrysk bývá nejlepší, básník Paul Valéry kdysi pravil, že první verš je od Boha, zbytek je práce. No a usilovná práce dokáže rozbít i ten nejlepší text. Vyhovuje mi slova předat, poslat dál, to je jedno jestli na kusu papíru nebo mejlem a pak ať už je to na muzikantech.

Lidovky.cz: Takže napíšete text a o to, co s ním provede interpret, už se odmítáte starat. To je ale dost egoistická výchozí pozice.
To je naprostý ideál! Nejlepší věci se stejně většinou povedou na jeden zátah. Určité spolupráci se ale stejně občas neubráním. Proto je důležité dělat jen s lidmi, se kterými máte společný pocit, společné nazírání, věříte jim. Monice jsem třeba donesl text, o kterém jsem si byl jistý, že otřese vesmírem, ona si vybrala jen pár řádek. Pro píseň, kterou měla v hlavě, ale úplně bezchybně. Písně pro Národní třídu zase často vznikaly při kolektivním třeštění, koncerty bývaly vyvrcholením večírků nebo několikadenních tahů. Texty jsme si v kapele v příjemné shodě vzájemně dopisovali, nakonec v Národce něco psal snad každý. Filip pro Psí vojáky nebo Monika si vybírali i texty z mých sbírek, o čemž jsem třeba ani nevěděl. Monika, brácha i já jsme vlastně začínali, ohledávali jsme undergroundový terén, po kterém se vydáváme.

Za Davidem Kollerem je teď už toho tolik, že se spíš dokážeme vycítit. Mimochodem ke spolupráci mě ponoukla i jeho píseň My se vám ozveme. A je to paradox. David je na rozdíl od dekadentů, pro které obvykle píšu, považovaný za inteligentní pop pro masy. Kdo z androše ale dokázal tak silně nasvítit estébácké praktiky současnosti než on v téhle písni?

LN V komentářích zmiňujete Viktora Karlíka, Víta Kremličku, J. H. Krchovského – autory, které jste do svých textů nechával vstupovat, nebo přiznáváte, že kus dopsala Markéta Pilátová a pár veršů je z básně Michaely Keroušové. To někdo může mít za vykrádání. Jak na to nahlížíte?

S výtečníky, které uvádíte, ale i s mnoha dalšími jako třeba Petr Placák, Karel Malík z kapely Echt! nebo básníci Vítek Brukner a Martin Socha jsme sedávali u společných hospodských stolů. Byli jsme sice většinou pomocní dělníci a topiči a kriminálníci, verše ale lítaly vzduchem, skoro každý psal básně, hrál v nějaké kapele, četli jsme ty samé knížky a půjčovali si je.

Mimo spousty zahraničních vlivů jsou v mých textech stopy také třeba Bondyho, Zajíčka, Brabence, nebo mojí kamarádky Betyny Landovské. Vždyť poezie byla, jak píše Jiří Kolář, tím „nejcennějším statkem, panstvím života a smrti“ a s Jurou Krchovským jsme se zcela vážně ujišťovali, že při psaní zažíváme ty samé pocity jako třeba při štěpení atomu.

S Markétou Pilátovou jsme pracovali v Respektu, společně s ní a Petrou Hůlovou si navzájem četli rukopisy, s Míšou Keroušovou jsme mívali společná čtení. Občas jsem jejich text vrazil do svého čistě z radosti ze sdílení, někdy ale ze zoufalství, protože Monika dodělávala CD a já psal knížku a ze soustředění na román jsem hlavu do soustředění na text prostě nestrčil. Jsou to ale přiznané a podepsané příkrady. Text pro hudbu má zázračnou vlastnost a je jedno, zda vznikne v tichu melancholické podzimní procházky anebo za ševelení sbíječek či ropotání pásových traktorů: na koncertě ho najednou sdílí spousta lidí. Taky proto jsem rád, že se v téhle knížce všichni autoři a autorky textů zase sešli.

Autor:

TEST: Hodinky místo mobilu děti pohlídají i zabaví

Premium Co umějí chytré hodinky se SIM kartou pro děti? Nahradí mobil. Dá se na ně dovolat a většinou i sledovat jejich polohu...

Opatření bojkotuje stále více lidí, cítí se podvedeni, říká psycholog

Premium Doba covidová je už dlouhá. Zatímco při první vlně epidemie byli lidé v Česku většinou ukázkově disciplinovaní, nyní je...

Velké dilema třetí dávky: míchat, či nemíchat vakcíny?

Premium Posilující dávka očkování naráží na možnost volby. Řada Čechů řeší, kterou vakcínou si nechat svoji imunitu proti...

Právě čtete

      Mohlo by vás zajímat