Černobyl má 26. dubna výročí. Pětadvacet let od smrtícího výbuchu čtvrtého reaktoru tamní jaderné elektrárny se na místě nic podstatného nezměnilo. Betonový sarkofág, jenž pohřbívá „zářící“ reaktor, se čím dál tím víc rozpadá. Obklopuje ho oplocená zóna nuceného vysídlení, jakási „brambora“ o průměru 30 kilometrů. Dál od středu je zóna dobrovolného vysídlení, za ní zóna zvýšené kontroly. Oblasti jsou vyznačeny tabulkami a kromě té oplocené je do nich na Ukrajině volný přístup. Navzdory zamoření v nich žijí lidé.
Polomrtvá zóna je celoživotní výzvou pro fotografa Václava Vašků, který se do ní rok co rok vrací. „Já ten Černobyl sleduji už sedmnáct let. Když bylo desáté výročí tragédie, povedlo se přesvědčit světovou veřejnost, že už je všechno v pořádku. Že jsme se s tím nějak vyrovnali, poučili se z toho, zlepšili zabezpečení, standardy pro atomové elektrárny. Dokonce paradoxně, že Černobyl posloužil jako laboratoř, na které jsme si vyzkoušeli krizové stavy, a tím pádem je všechno v pořádku,“ popisuje Vašků.
Fotograf Václav Vašků říká, že lidské utrpení se vyfotit nedá.
On sám s tím nesouhlasí: „Vůbec nic není v pořádku. Člověk vidí, že 25 let po havárii musí několik tisíc lidí v zóně pořád pracovat a v podstatě riskovat zdraví, jenom aby tu elektrárnu udržovali, aby se nestala nějaká další tragédie. To má být v pořádku?“
V posledních několika letech jezdí Vašků do Černobylu jako asistent a koordinátor seminářů Antonína Kratochvíla. Světová fotografická hvězda učí na vypjaté černobylské atmosféře adepty z celého světa fotografickému vidění. Učí se i Vašků. A zúročil to na dvou letošních výstavách „Černobyl, má láska“ a „Stíny Černobylu“.
Vašků je i dobrým pozorovatelem společenských souvislostí, které se na fotografii nevejdou.
ČESKÁ POZICE: Asi jen málokdo se do Černobylu vrací tak často jako vy. Dokáže vás tam něco překvapit?
VAŠKŮ: Už mě nešokuje to, co tam je, ale co tam není! Člověk by čekal, že 25 let po katastrofě bude velké úsilí dát elektrárnu nějak do pořádku. Všechno to tam vyčistit, aby po té havárii nezůstaly stopy. Přitom se to jen tak udržuje a velice pomaličku se staví nový kryt na sarkofág, v němž je pohřben havarovaný reaktor. Na rozdíl od sarkofágu, který je po pětadvaceti letech v kritickém stavu, by nový kryt měl údajně vydržet až sto let. Ale to není nic jiného než takový velký hangár, který se nad sarkofág jenom nasune.
O tom, že by se to tam skutečně mělo uklidit, to znamená vyjmout vyhořelé palivo ze všech tří odstavených bloků, někam je uložit a pomalu začít rozebírat havarovaný reaktor a ozářené součásti konstrukce ukládat na bezpečné úložiště, o tom se zatím vůbec neuvažuje. A když se zeptáte tamějších lidí, co s tím bude, jestli to chtějí nechat jako dědictví dalším generacím, říkají, že v současné době by to stálo tolik peněz, že by na to nikdo neměl. Ale ve stejné chvíli se na Ukrajině uvažuje o výstavbě dalších čtrnácti reaktorů.
ČESKÁ POZICE: Ukrajinskému státu, ani firmám, které chtějí budovat nové elektrárny, nezáleží na tom, aby se renomé jaderné energetiky napravilo?
VAŠKŮ: To je takový paradox. Já bych čekal, že jaderní energetici se budou snažit ukázat, že i když se stala vážná havárie, poučili se, dají všechno do pořádku a budou to dělat jinak a lépe. Ale je to všechno jen byznys. Tam, kde velký byznys nemusí vynaložit ani dolar a může tíhu havárie přenechat státu, tak to vždycky udělá. A stát nemá dost peněz ani zájem o důkladné řešení.
ČESKÁ POZICE: Rok co rok se vracíte do ochranné zóny a jejího okolí. Zlepšuje se alespoň život tamějších obyvatel?
VAŠKŮ: Už pět let jezdíme na stejná místa, mluvíme se stejnými lidmi a snažíme se porozumět tomu, co se tam vlastně děje. Tam se úplně zhroutilo hospodářství. Ve vesnicích kolem zóny lidé nemohou zavadit o práci. Zemědělská družstva zkolabovala, lidé přesto neztrácejí odvahu a naději, snaží se pomáhat si, jak se dá. Stát jim už nepomáhá vůbec. V bohem zapomenutých vesnicích, které jsou těsně u té zóny, dochází k sociálnímu rozpadu. Lidé ve velké míře propadají alkoholismu. A jeden za druhým umírají.
ČESKÁ POZICE: Je to kvůli ozáření, nebo proto, že žijí planý život?
V bohem zapomenutých vesnicích, které jsou těsně u ochranné zóny, dochází k sociálnímu rozpaduVAŠKŮ: Myslím, že je to nějakou kombinací všech těch vlivů. Černobyl je fenomén, který se nedá popsat becquerely nebo rentgeny ani množstvím kontaminované půdy. Ve hře je spousta dalších věcí, které my dneska ani neumíme popsat. Samozřejmě se na tom kromě Černobylu podepsal i rozpad Sovětského svazu. Jeho představitelé havárii vnímali jako svoji vinu a snažili se pro ty lidi něco udělat. Byly třeba zřízeny ozdravovny, kde se léčili likvidátoři havárie nebo kde aspoň měli lékařskou péči. Takových zařízení byly stovky po celé zemi. Tohle všechno po rozpadu SSSR úplně zaniklo.
ČESKÁ POZICE: Jaká je perspektiva lidí, kteří žijí ve vesnicích v zóně?
VAŠKŮ: V největší vesnici nebude víc lidí než padesát. Ale ty, do nichž jezdíme, mají už jenom pár obyvatel. Já si myslím, že do takových pěti let se zóna úplně vylidní. Protože ty babičky jsou už hrozně staré. Ještě tak před pěti lety většinou ještě měly muže, ale ti jim už poumírali.
V jedné vesnici už je jedna hluchoněmá babička. Setkání s ní na mě tak zapůsobilo, že jsem si říkal: ´Václave, s tím budeš muset skončit´. Tam, kde třeba v té vesnici ještě zůstanou tři čtyři babičky, tak si můžou nějak vypomáhat. Ale i tam si vždycky stěžovaly na smutek, že tam nikoho nemají.
ČESKÁ POZICE: A co města?
VAŠKŮ: V zóně jsou tři. Města Pripjať a Polesie jsou už liduprázdná. V Černobylu kdysi bydlelo patnáct tisíc lidí, dnes jich tu víceméně přespává od dvou do třech tisíc. Jsou to lidé, kteří tam mají ubytovny a střídají se ve čtrnáctidenních turnusech. Ze zdravotních důvodů kvůli té radiaci tam nesmějí být déle než 14 dní. Dva týdny jsou vždycky doma a dva týdny tam. Jsou tam i ženy, třeba prodavačky v obchodech, uklízečky, kuchařky, dokonce jsou tam i mladé holky.
ČESKÁ POZICE: Zato příroda tam je prý velice bujná, ostatně vaše fotografie z Pripjati ukazovaly, jak stromům neodolá ani beton.
VAŠKŮ: Jeden čas bylo v módě říkat, jak tam ta příroda bujně roste a že ta havárie přírodě paradoxně pomohla. Ale pak se ukázalo, že to je pouze žvást. Odborníci spočítali na kontaminovaných místech zóny množství živých organismů na metr čtvereční a porovnávali je s místy, která byla kontaminována míň nebo třeba vůbec ne. Ukázalo se, že čím větší kontaminace, tím těch živých organismů ubývá. A místa s velkou kontaminací na metr čtvereční nemají vůbec žádné živočichy.
ČESKÁ POZICE: Hodně se mluvilo o mutacích způsobených ozářením.
VAŠKŮ: Ptal jsem se jednoho slovutného odborníka, zda se dají pozorovat pouhýma očima. Doporučil mi místa, kde to je vidět. Třeba jehličnany mají delší jehličky, nebo je mají na té větvičce jinak uspořádané. Což běžný laik vůbec nezaznamená. Pak jsou tam věci, které zaznamenávají opravdu jen odborníci, a to jsou třeba mutace u ryb nebo u vlaštovek či u dalších drobných živočichů. Většinou spočívají v zabarvení.
To, jak se mutace projeví na přírodě, by se pravděpodobně muselo zkoumat dlouhá léta. Zajímavé například je, že když se porazí strom, tak na místech, která byla hodně kontaminovaná, je vidět světlejší jádro. Potom se dá odpočítat dvacet pět let a okraj je tmavší.
ČESKÁ POZICE: Jak váš „fotokroužek“ přijímali lidé?
VAŠKŮ: Myslím, že jsme se jim hodně přiblížili. Oni nás tam začínají mít rádi. Už nás znají. Vědí, že nám nejde o senzaci. Že nejsme takový ten štáb, co tam přijede a řekne: „Tak teď se tady postavte vedle té značky radioaktivity a řekněte nám, jak tady jíte houby, nebo něco takového.“ Cítí, že nám o tohle nejde. Že my si mnohem raději s nimi sedneme a povídáme. A ti naši studenti to vždy hrozně rychle pochopí, rychle se do toho vcítí. První den je to prostředí dost překvapí, když někdo přijede z Ameriky nebo nějaké bohaté země, ze Švýcarska, z Německa. A teď vidí ty zbídačené vesnice. Pro spoustu lidí je to zážitek.
ČESKÁ POZICE: Jaký je Antonín Kratochvíl učitel a proč jezdíte právě do Černobylu?
VAŠKŮ: Kratochvíl je svým způsobem génius. On o těch věcech moc nepřemýšlí, on se velice orientuje instinktem a citem, takže když se něco děje, tak je vidět, jak mu najednou cvakne v hlavě, jak instinktivně začíná pracovat. On vlastně po většinu času nefotografuje, dívá se, vnímá tu atmosféru, nechává ji na sebe působit. Těžko se o tom mluví, to se vůbec nedá popsat.
Teď se zabývá hlavně tím, že se snaží svoje mistrovství předat další generaci. Dělá hodně všelijakých seminářů pro mladé fotografy z celého světa a učí je vidět a cítit svět a orientovat se a poznávat dobrou fotografii od špatné. Učí je jít hlouběji pod povrch. Většina fotografů dělá chybu, že třeba přijedou do Černobylu, ale jenom kloužou po povrchu, nejdou dost blízko k těm věcem, ženou se za nějakou senzací, ženou se za tím, co je možné prodat, a uniká jim podstata. Ale protože v případě Černobylu jde o velice složitý a spletitý fenomén, nedá se říct, že by mu někdo pořadně rozuměl. Takže je těžké hledat tam ty správné fotografie.
ČESKÁ POZICE: A co předá budoucím generacím Černobyl?
VAŠKŮ: Co tu bude za sto let? Bude pořád potřeba, aby tam byla policie? Aby kontrolovala, kdo vjíždí a kdo vyjíždí? Myslím, že to dneska ještě nikdo neví. Říká se, že teprve za 300 let vymře asi nejnebezpečnější radioaktivní stroncium 137 natolik, že přestane lidi a přírodu ohrožovat. Ale stop izotopů plutonia s dlouhým rozpadem se nikdo jen tak nezbaví. Ve hře je i jód 129, který má poločas rozpadu 15 milionů a sedm set tisíc let. Odborníci ujišťují, že naštěstí nepředstavuje to nejakutnější nebezpečí.
My tady vlastně odkazujeme dalším generacím nějaký problém. Nenecháme jim na to žádné peníze. Oni to budou muset zaplatit z vlastního. Nejenže je to otázka mravní, ale je to i otázka, co o tom budou vědět.
ČESKÁ POZICE: A vědí o tom mladí lidé dnes?
VAŠKŮ: Dneska jsou na Ukrajině desítky tisíc mladých lidí, kteří Černobyl znají už pouze zprostředkovaně. A to pouze z počítačové hry, v níž se převtělují v jakéhosi stalkera, který má zbraň a proniká do zóny, utkává se tam se zmutovanými zvířaty a s dalšími pochybnými existencemi a snaží se najít nějaký smysl toho, co se tam stalo.
Loni byl této hře v Kyjevě uspořádán festival, a protože je hodně populární, tak se na něj sjelo asi 40 000 mladých lidí. Holky i kluci tam přišli oblečení jako stalkeři. Měli maskáče, kvér a plynovou masku a už tito mladí byli mimo realitu. Černobyl pro ně znamená něco, co už ve skutečnosti není. A jak to bude za další dvě generace?
Ale i ta hra vypovídá, že taková havárie vstoupí do života národa a celé společnosti mnohem víc, než jsme schopni pochopit.
