O důchodové reformě se v uplynulých dnech hovořilo především v souvislosti s výší poplatků, které si budou smět penzijní fondy ve druhém pilíři účtovat za správu svěřených peněz. Každá, byť jen desetinka procenta strhávaná ročně z uspořené částky totiž v konečném důsledku představuje pro budoucího penzistu ztrátu několika desítek až stovek tisíc korun.
Think tank IDEA nyní vydal studii, dle níž je výše poplatků až druhotná a záleží spíše na správném nastavení systému. Zároveň však dodává, že sazby, jež navrhlo ministerstvo financí (MF) počátkem března k veřejné diskusi, jsou při mezinárodním i domácím srovnání příliš vysoké.
Koncept MF obsahoval čtyři možné varianty výpočtu poplatků:
- jako procento ze spravovaných aktiv (0,9 až 1,5 procenta dle typu fondu s následným poklesem o 0,2 procentního bodu od šestého roku);
- kombinace procenta z investované částky a procenta ze spravovaných aktiv (jednorázově procento plus 0,7 až 1,3 procenta ročně opět s následným poklesem o 0,2 procentního bodu);
- kombinace procenta z výnosů a procenta ze spravovaných aktiv (pět procent z výnosů ročně plus 0,7 až 1,1 procenta z objemu vkladů ročně);
- kombinace procenta z výnosů a procenta ze spravovaných aktiv s vyšším zastoupením výnosové složky (deset procent z výnosů ročně plus 0,4 až 0,8 procenta z objemu vkladů ročně).
Dle studie IDEA zahraniční zkušenosti s fungováním penzijních fondů i běžných otevřených investičních fondů naznačují, že úroveň poplatků navrhovaná MF u konzervativnějších fondů je příliš vysoká. „V prostředí s nízkými či žádnými výdaji na reklamu se náklady konzervativně zaměřených fondů obvykle pohybují okolo 0,5 procenta objemu aktiv či níže,“ srovnávají autoři.
Levné švédské fondy
Například ve švédském systému představují náklady na administrativu 0,13 procenta objemu aktiv a na správu u neakciových fondů 0,23 až 0,24 procenta. Přitom i u „nejdražších“ akciových fondů ve Švédsku činí náklady na správu pouhých 0,45 procenta z objemu spravovaných aktiv.
Pro srovnání není třeba chodit daleko. Dokonce na českém kapitálovém trhu poskytují již dnes efektivní správci pravidelné investování poměrně nízkých částek levněji, než činil původní návrh na zpoplatnění od MF. Akciové fondy si účtují tříprocentní vstupní poplatek, což při patnácti letech spoření odpovídá ročnímu poplatku za správu ve výši přibližně 0,5 procenta z objemu aktiv. U dluhopisových fondů jsou sazby ještě mnohem nižší a pohybují se okolo procenta vkládané částky. Tedy ekvivalentně 0,2 procenta ročně z objemu aktiv.
Pokud by se podařilo správně nastavit konkurenční podmínky, poplatky by sloužily jen jako pojistka proti ojedinělým nekalým praktikámMinulý týden ministr financí Miroslav Kalousek uvedl, že koalice se dohodla na poplatku 0,3 procenta u fondu, jehož investice budou směřovat výhradně do státních dluhopisů. Jde o jakousi nejnižší hranici, neboť v případě dalších fondů jsou náklady na jejich správu vyšší. „Politická dohoda o 0,3 procenta z aktiv u fondů státních dluhopisů sice zůstává nad úrovní ,best practices‘, ale na rozdíl od původního materiálu se od nich neliší rozdílem řádu,“ komentují nejnovější postoj koalice autoři studie.
Pokud by se na trhu penzijních fondů podařilo nastavit vysoce konkurenční podmínky, regulovaná výše poplatků by dle studie IDEA sloužila jen jako pojistka proti ojedinělým nekalým praktikám. Například při stanovení příliš vysokých poplatků, jejichž výši by nebyli spotřebitelé bez dostatečné finanční gramotnosti s to posoudit.
Vhodné je přitom se soustředit na regulaci poplatků u fondů s nízkou volatilitou a nízkými náklady na správu – fondy investující do státních dluhopisů, fondy peněžního trhu a podobné likvidní aktiva. Mnohem méně významná je regulace agresivnějších fondů, které investují zejména do akcií. Součástí případné regulace by neměla být jen výše poplatků, ale i způsob, jakým o nich fondy informují.
Měřítko ve správě ČNB
Dle studie IDEA však spíše než na konkrétní výši poplatků záleží na správném nastavení penzijního systému. „Regulace výše poplatků je až druhotně důležité téma ve srovnání s dalšími aspekty institucionálního zakotvení penzijních fondů,“ upozorňují její autoři Ondřej Schneider a Libor Dušek.
Za klíčové považují, zda budou penzijní fondy znát identitu svých klientů – budou-lit si je moci mezi sebou draze „přetahovat“ –, zda vznikne jeden „sběrný“ fond organizovaný státem, či jak budou regulované investice fondů.
Schneider a Dušek se přimlouvají za anonymitu účtů. To znamená, že fondy by neměly znát identitu svých zákazníků ani klientů konkurence. Nebránili by se ani zavedení státního fondu „životního cyklu”, který by mohl vzniknout ihned, pokud by jeho správu prováděla například Česká národní banka.
Fond by pak mohl fungovat s nízkými provozními náklady a mohl by se stát jakýmsi měřítkem pro soukromé penzijní fondy. Jeho investiční politika by využívala pravidla mezinárodní diverzifikace, tedy více akcií pro mladší ročníky a posledních pět let spoření výhradně dluhopisy. Výnosy by sice nebyly garantované, ale investiční horizont společně s investičním profilem by přinášel stabilně vyšší výnos, než nabízejí současné penzijní fondy. Vzorem pro poplatek by se mohl stát hlavní švédský veřejný fond, který má náklady na správu 0,15 procenta objemu aktiv.
