Situace začíná být nepřehledná. Kampaň před krajskými volbami se rozbíhá s takovou vervou, že například všech třináct sociálnědemokratických hejtmanů přijde o slavnostní oběd a procházku s prezidentským párem v Lánech. Onoho pondělí 27. srpna totiž ráno manifestačně odjedou s vedením ČSSD společně rychlíkem z Prahy do Brna na odpolední slavnostní start „oranžové“ krajské volební kampaně.
Příští týden navíc vypukne ve veřejnoprávním rozhlasu a televizi maraton krajských předvolebních diskusí, jimž budou předcházet regionální průzkumy volebních preferencí. Až do krajských voleb v polovině října tedy bude víc než rušno. Člověk se proto nemůže divit prezidentským kandidátům, jejichž kampaň sice vypukne naplno až v listopadu, ale otvíráním volebních kanceláří ji zahájili už teď koncem prázdnin, že musejí překypovat kuriózními nápady, aby veřejnost v krajském a také senátním předvolebním tartasu zaujali.
„Přehození“ volebních systémů
Určitě se to podařilo prezidentskému kandidátovi ODS Přemyslu Sobotkovi. Toho „ausgerechnet“ právě teď začalo trápit přechylování ženských jmen cizího původu. Je to ta známá přípona -ová, identifikační znak jmen paní a dívek, leč také lingvistický oříšek. Přechylování ženských jmen přitom není český kapric, ale jeden z charakteristických znaků slovanských jazyků, což by snad mohlo nejen Přemysla Sobotku alespoň trochu zkonejšit.
„Přehození“ volebních systémů, a tím i volební geometrie, by změnilo charakter Parlamentu ČR a „nejvyššího patra“ naší zastupitelské demokracie
Nikoli vcelku neškodná legrace, ale dalekosáhlý, ba měřeno Sobotkovou senátorskou zkušeností vlastně sebezničující je další jeho nápad z nedávné doby. Spočívá v tom, že do Ústavy ČR by rád vtělil přímou volbu poslanců většinovým způsobem, neboť to „ruší určitou anonymitu stranických kandidátek“. Za „smysluplný“ označil tento nápad dokonce Sobotkův konkurent, prezidentský kandidát TOP 09 a Starostů Karel Schwarzenberg. Zároveň však připomněl, že do Senátu by se pak mělo naopak volit proporčně, neboť horní komora má být volena jinak než dolní.
„Přehození“ volebních systémů, a tím i volební geometrie – malé, jednomandátové volební obvody pro volby poslanců většinovým systémem a větší obvody, na úrovni krajů, pro volbu senátorů poměrným způsobem a na „vázaných“ stranických kandidátkách –, by výrazně změnilo charakter Parlamentu ČR a obecně „nejvyššího patra“ naší zastupitelské demokracie. Je to tedy velké prezidentské téma, poněvadž se netýká denního politického provozu, ale budoucnosti státu. Přemyslu Sobotkovi bychom tedy měli poděkovat, že do prezidentské volební kampaně plné všelijaké „vaty“ vnesl důstojné téma.
Debata na důležitá témata
Je tu však problém. A spočívá v tom, že prezident, a tím méně ještě ani nezaregistrovaný kandidát na prezidenta, může pro uskutečnění takové vize fakticky učinit jen málo. Zánikem československé federace a vznikem samostatné České republiky 1. ledna 1993 totiž přestal mít „pán Hradčan“ zákonodárnou iniciativu – nemůže už sám navrhovat parlamentu zákony či jejich novely. Zavedení většinové volby do Poslanecké sněmovny by si přitom vyžádalo dalekosáhlé změny v Ústavě ČR.
Přijetí ústavních změn však, jak známo, vyžaduje třípětinovou většinu hlasů všech poslanců a tutéž většinu hlasů na schůzi přítomných senátorů. Prakticky to znamená, že prezident by musel pro změnu volebního systému, a tudíž Ústavy ČR, získat podporu těch parlamentních stran, které ústavní většinou v obou komorách disponují. Přemysl Sobotka, ale podobně i další prezidentský kandidát Vladimír Dlouhý, jenž také přispěchal s pozoruhodným nápadem, jsou si ostatně vědomi, že prezidentova role spočívá v „nastolení debaty na důležitá témata“ (Sobotka), a primárně nikoli v tom, že by své vize měl či dokázal sám uskutečňovat.
Vznikem samostatné ČR přestal mít „pán Hradčan“ zákonodárnou iniciativu – nemůže už sám navrhovat parlamentu zákony či jejich novely
Mimochodem v nastolování zásadních témat a v podněcování společenské debaty spatřoval svůj úkol už Václav Havel. Nebyl však s to jej plnit právě proto, že od počátku existence samostatné ČR neměl v parlamentních stranách potřebnou oporu.
Pokud by se vážně uvažovalo o většinovém způsobu volby do Poslanecké sněmovny a naopak o poměrném do Senátu, vyvstal by patrně problém kompletní revize Ústavy ČR, jež vznikala před 20 lety narychlo a leccos v ní už dávno potřebuje opravit, doplnit a změnit. Od svého ustavení na podzim 1996 je přitom Senát vůči sněmovně v nerovnoprávném postavení a jeho vliv je omezený. Proč to připomínáme?
Změna z říše snů
Poněvadž pokud by většinový způsob volby přidal sněmovně na autoritě, asi by se opět objevily staronové úvahy na téma, zda nepřeměnit Senát v politickou reprezentaci regionů (hejtmanů a starostů), anebo nevrátit-li se rovnou k početně úspornému, jednokomorovému parlamentu. V takovém případě by ale bylo nezbytné znovu vymezit pravomoci prezidenta ČR. A anžto už bude mít silný mandát daný přímou volbou, zvážit, zda nepřejít k prezidentskému systému.
To by ovšem byla změna natolik zásadní a dalekosáhlá, že by bylo třeba Ústavu nikoli novelizovat, ale de facto přepsat. Bez třípětinové většiny, která se, byť i jen pro větší novelu Ústavy, v Parlamentu ČR zatím nikdy nenašla, je ale jakákoli zásadní změna konstituce z říše snů.
Bez třípětinové většiny, která se, byť i jen pro větší novelu Ústavy, v Parlamentu ČR zatím nikdy nenašla, je jakákoli zásadní změna konstituce z říše snůZměnu základního zákona by vyžadoval i průbojný nápad prezidentského kandidáta Vladimíra Dlouhého. Ten se, jak tak cirkuluje po republice, snaží oslovit mladé lidi úvahou, zda po vzoru Rakouska či Švýcarska nedat volební právo už i šestnáctiletým. Originální ale není.
Omlazení české politiky
Zelení a zejména lidovci experimentovali s podobnou ideou. Ti, dokud většina členů KDU-ČSL byla praktikujícími katolíky, mívali mnohačetné rodiny, a proto tuto stranu napadlo, že by každá rodina měla mít tolik volebních hlasů, kolik má členů. Nápad zřetelně zvýhodňující KDU-ČSL samozřejmě u jiných stran narazil.
Dlouhého varianta má přitom něco do sebe. Kdyby totiž byla uskutečněna, mohla by českou politiku omladit a zbavit ji postupně brzdících stereotypů. Nutná změna Ústavy i příslušných volebních zákonů by však byla politicky silně kontroverzní a parlamentem těžko průchodná. A priori by totiž znevýhodňovala strany, jako je ČSSD, jejichž většina voličů je ve věku nad 50 let.
Postrkování mladých k politické aktivitě může nicméně Dlouhému dopomoci k potřebným 50 tisícům podpisů na petičních arších, aby mohl být v listopadu formálně zaregistrován jako řádný prezidentský kandidát. Jinak ale nejspíš dojde na slova politologa Tomáše Lebedy: „Jak se budou prezidentské volby blížit, dočkáme se slibů a návrhů, které vůbec nesouvisejí s kompetencí prezidenta, ještě v mnohem větší míře.“
Čekat lze cokoli
Pokud i zatímní favorit prezidentské volby, expremiér Jan Fischer, na otázku, jak by přistoupil k vládě, v níž by byli komunisté anebo kterou by podporovali, odpovídá rozkladem končícím formulací „vymezil bych se proti takové vládě a nebyl bych připraven (!) ji jmenovat“, pak lze od kandidátů-politických amatérů čekat prakticky cokoli.
Ústavu ovládající Jan Fischer nemůže nevědět, že koho by jako prezident jmenoval předsedou vlády, tomu by fakticky musel jmenovat ministryÚstavu ovládající Fischer přece nemůže nevědět, že koho by jako prezident jmenoval předsedou vlády, tomu by fakticky musel jmenovat ministry. Všechny, jež by mu navrhl – i komunisty, pokud by na jejich jmenování ministry premiér trval. Chvíli by to sice prezident Fischer „natahovat“ mohl, ale jmenování vlády podle představ premiérových by pouze oddálil. Zabránit by mu však nemohl.
Ledaže by neváhal porušit Ústavu stejně jako loni na jaře prezident Václav Klaus. Ten ignoroval písemnou žádost o odvolání tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše z vlády, ačkoli ji premiér Petr Nečas osobně doručil na Hrad. Když však byl Jan Fischer premiérem, sklony k ústavobornému ústavnímu činiteli neprojevoval.
