Exministr obrany Martin Barták je v pasti, vybudované vlastníma rukama. Je stíhaný v případu nákupu armádních tatrovek, což v tomto případě není tak důležité jako okolnost, že se vyšetřování nedaří uzavřít a že za to může sám Barták. A už docela pikantní je Bartákem použitá taktika.
Přitom nelze vyloučit, že soud neshledá Bartáka vinným, čímž teoreticky může být jeho jméno očištěno. Barták je dokonce o tom výslovně přesvědčen! Proto je dvojnásob překvapivé, že pro to (tudíž pro sebe) vlastně nic nedělá, ba naopak. Sám brání došetření kauzy, která proto jeho vinou nemůže dojít soudního rozuzlení.
Zápletka
Barták se iniciativně nahlásil dozorujícímu státnímu zástupci, že chce ve své kauze trestněprávním orgánům ještě cosi povědět. Ty se následně již čtyřikrát pokusily Bartákovo přání splnit a předvolaly ho, aby se mohl vypovídat. Jenže se to celé nějak ne a ne podařit. Vždy to zkomplikovaly nějaké Bartákovy zdravotní problémy. Už čtyřikrát za sebou! Buď se z výslechu omluvil, nebo se mu při něm udělalo šoufl.
Státní zástupce pochopitelně na tomto úkonu trvá, protože neuskutečněním výslechu obviněného, který sám chce vypovídat, by lacino poskytl obhajobě taktickou výhodu.
Taktická bitva
Že se neurochirurg Barták nedovede dát do takové kondice, aby mohl vypovídat, když nota bene sám vypovídat chce, tomu se dá věřit těžko. Pravdě se spíše podobá, že obviněný prostě takticky lavíruje, protože chce vypovídat až nakonec. Až ve spise budou všechny ostatní výslechy, aby měl možnost se s nimi seznámit a své vyjádření příslušně modifikovat.
A z jeho obstrukcí soudě, cosi podstatně zajímavého ještě asi ve spise chybí. Proto vyšetřování blokuje svým z celého srdénka upřímným přáním vypovídat, z čehož se mu však současně dělá vždycky blivno.
Trestněprávní orgány nepochybně tuto dětinskou taktiku prohlédly, na souhru náhod nevěří, a tak tu probíhá taktická bitva. Vyšetřování stojí, a nejen Bartákovi, ale především veřejnosti se už z toho všeho, zejména pak z Bartáka, „zdvihá kufr“.
Rytíř bez bázně a hany
Barták se přitom donedávna snažil vzbuzovat dojem jakési sounáležitosti s odkazem rytířských mýtů a hodnot. Možná dojat vlastní důležitostí, použil onen majestátní plurál: „My jsme nechtěli vůbec nic jiného než slušnost a hájili jsme zájmy České republiky, tak jako vždycky a tak, jak to má dělat každý.“
Před čtyřmi lety byl v Poslanecké sněmovně zaznamenán rituál připomínající tokající tetřívky. Poslanec Jan Vidím a Martin Barták coby náměstek ministryně obrany při setkání nejprve kroužili rukama, pak vyskočili proti sobě a srazili se hrudníčky ozdobenými odznaky „Ordo Lumen Templi“. Po čase se však toto podivné občanské sdružení odklonilo od mystérií a fantasy k charitě a protidrogové prevenci, čímž přestalo být pro tetřívky zajímavým.
Nu, každý svého štěstí strůjcem. Barták si svými činy postupně upevňuje nálepku komické figury, která by ráda kráčela ve šlépějích jakýchsi vyfantazírovaných rytířských vzorů, ale musí polehávat doma, protože jí z té dramatické představy neustále bolí bříško.
Bude-li tedy státní zástupce chtít Bartáka konečně na jeho přání vyslechnout, měl by za ním den předem poslat nějakého doktora, nejlépe vojenského, což by bývalý ministr obrany mohl ocenit. Ideálně by ten doktor byl z řádu svatého Grünsteina, aby mu pak ve jménu slavného zakladatele na ty všechny neduhy naordinoval pořádný klystýr. Tím by se otevřela cesta ke splnění Bartákova přání.
