Možná jste již ten příběh také slyšeli. Přijde žena do knihkupectví vybrat si vánoční pohledy, a jak se prochází nabídkou, začne si pro sebe brblat: „Samé jesličky s Ježíškem, všude jen Maria, Josef a pastýři.“ Načež nevydrží a na celý obchod vykřikne: „To je hrozné, ti křesťané nám ty Vánoce už dočista ukradli!“
Není sice příliš pravděpodobné, že se tento příběh opravdu odehrál, ale je v něm skryté mnoho skutečného. Předně, navzdory záplavě vánočních symbolů a koled v obchodních centrech a na reklamních nosičích se na něm ukazuje vytrácení povědomí, proč se Vánoce slaví. A rovněž to, jak je možné, že se v některých zemích z multikulturních důvodů od křesťanského smyslu vánočních svátků programově odhlíží. Nedivte se proto, až vám přátelé z Velké Británie pošlou vánoční přání s nápisem Season’s Greetings, neboť pohled s Merry Christmas nesehnali.
Co je obsahem vánočních svátků? Více méně všichni vědí, že narození Ježíše Krista. Dětí se však rodilo a ještě bude rodit hodně, proč tedy zasluhuje pozornost právě narození tohoto židovského dítěte?
Duchovní kořeny vánoční štědrosti
Naplnilo se jím starozákonní proroctví o narození Spasitele, jenž vykoupí lidstvo z hříchu, do nějž je uvrhl jeho praotec Adam. A protože žádný člověk, i ten sebedokonalejší, by nemohl přinést nekonečnému Bohu dostatečné zadostiučinění, stává se Bůh člověkem, aby v této tajuplné jednotě lidství a božství přinesl oběť, jež lidem otevře cestu k věčné blaženosti.
Něžné betlémské jesličky a kříž Golgoty patří nerozlučně k sobě. V tom spočívají duchovní kořeny vánoční štědrosti, k níž jsme voláni.
Proto není od věci již o Vánocích rozjímat i o tom, že onen v plenkách zavinutý Ježíšek bude za 33 let trpět z lásky k nám nelítostným bičováním a potupným ukřižováním. Ostatně ani liturgie vánočního oktávu nepřebývá u jesliček příliš dlouho. Jen co dokončíme rozjímání sladkých tajemství štědrovečerní noci, přichází památka prvomučedníka svatého Štěpána, připomínka Herodova pogromu v Betlémě, pokusu o usmrcení svatého Jana či mučednické smrti svatého Tomáše Becketa.
Inu, něžné betlémské jesličky a kříž Golgoty patří nerozlučně k sobě. V tom spočívají duchovní kořeny oné vánoční štědrosti, k níž jsme i my voláni.
Úvaha Benedikta XVI.
Všimněme si však, že Boží štědrost nemá světské parametry, neboť se projevila zcela mimo zář reflektorů tohoto světa. První Vánoce v tomto slzavém údolí radostně slavili jen „chudí duchem“. Jediní, kdo té noci Spasitele vítali, byli spolu s Josefem a Marií obyčejní pastýři.
Boží štědrost nemá světské parametry, neboť se projevila zcela mimo zář reflektorů tohoto světa
Příchod Krále králů neprovází ohňostroj ani salvy z děl, Bůh se stal člověkem bez povšimnutí lidu i jeho pozemských vládců, rodí se v chudobě, pokoře a skromnosti. Jaký kontrast oproti „svátkům hojnosti“ symbolizovaným tunami hraček a spotřebního zboží vyrobených čínskými otroky systému, v němž našly kapitalismus a komunismus své pokojné modus vivendi.
Stěžejní událost štědrovečerní noci nám poutavě přibližuje papež Benedikt XVI. následující úvahou:
„Jedinečná atmosféra, kterou se dnes Vánoce vyznačují, se rozvinula ve středověku díky svatému Františkovi z Assisi. Ten byl hluboce zamilován do Ježíše, Boha-s-námi. Jeho životopis vypráví, že svatý František ,nade všechny ostatní svátky slavil Narození Dítěte Ježíše a nazýval svátkem svátků den, ve kterém se Bůh stal malým dítětem, které sálo z lidského prsu‘. František oslavu Vánoc obohatil o krásný symbol jesliček…
Díky svatému Františkovi můžeme vnímat, že o Vánocích se Bůh stal opravdu Emmanuelem, Bohem-s-námi, od něhož nás neodděluje žádná bariéra a žádná dálka. V onom Dítěti se Bůh stal každému z nás tak blízkým, tak bližním, že ho můžeme oslovovat ,Ty‘ a navazovat s ním důvěrný vztah hlubokého citu, stejně jako to děláme u novorozeného dítěte.“
Smýčení v duších
Duch prvních Vánoc by se proto měl promítnout i do našich štědrých večerů. To předpokládá, že adventní čas neprožijeme horečnatým sháněním dárkového zboží, ale rozjímavou přípravou na přivítání Jezulátka. Stejně jako se před Vánocemi smýčí v domech a bytech, je třeba smýčit i v našich duších, aby se měl právě narozený Ježíšek kde ubytovat.
Stejně jako se před Vánocemi smýčí v domech a bytech, je třeba smýčit i v našich duších, aby se měl právě narozený Ježíšek kde ubytovat
Čas kajících předvánočních týdnů je však komercionalizací Vánoc zcela anulován, což vede k tomu, že lidé pravou sváteční atmosféru ani prožít nemohou. Vždyť kolik z nás si plně uvědomuje, že Štědrý den náleží k Adventu a že Vánoce začínají teprve Božím hodem vánočním? Kolika současníkům splývají obě natolik rozdílné doby v jedinou?
Není divu, že si poté, co se o Štědrém večeru nacpou k prasknutí, rozbalí dárky a odvalí k televizi, řeknou: „Tak ty Vánoce máme konečně za sebou.“ Pro toho, kdo zná vlastní povahu Vánoc, však dny sváteční dny teprve začínají, aby v jejich duchu setrvával i v následující době, přinejmenším do Tří králů (6. leden), případně, jak bývalo dříve zvykem, až do Hromnic (2. únor).
O hospodářském úpadku pozitivně
Snad se na mne nebudete zlobit, ale v duchu řečeného proto nepřeji „bohatého Ježíška“. Ostatně ti, kdo již pociťují příznaky skutečné hospodářské krize, jsou možná nedobrovolně nuceni prožít vánoční čas mnohem skromněji, než jak na to byli zvyklí z let hojnosti. Proč se však o důsledcích hospodářského úpadku také jednou nezamyslet pozitivně?
Skutečně bohatý je jen ten, kdo nelpí na dobrech tohoto světa
Každá krize je určitým rozcestím, na kterém je třeba hledat tu správnou cestu k cíli. Přestanou-li být Vánoce jen příležitostí k vytváření lichvou zatížených dluhů, a stanou se časem, kdy se spíše než zbožím budeme obdarovávat otevřeností srdce pro druhé i jinými projevy lásky k bližnímu a obětavosti, jistě nám to napomůže žít důstojně a se ctí.
Skutečně bohatý je totiž jen ten, kdo nelpí na dobrech tohoto světa. Radujme se z nich, ale užívejme je jen do té míry, do níž nám dovolí zůstávat „chudí duchem“. Jen tak nám jednou Ježíšek bohatě nadělí, jen tak budeme mít život v hojnosti.
