KOMENTÁŘ Istvána Léka / V posledních týdnech kdekdo komentuje nedůstojné dohadování politiků okolo jmenování velvyslanců. Obeznámený člověk nad názory a články jen zírá. Je to falešný problém, který zřejmě vyrábějí lidé z politické sféry, a média papouškují, co jim podsouvá Černínský palác, tedy ministerstvo zahraničí. Toto schéma přesto přináší jedno podstatné sdělení o praxi obsazování postů. Na základě důvěrných informací insiderů se pokusíme nahlédnout do jejích principů.
Především řekněme, že ten, kdo vnesl do české diplomatické praxe blokování nominací velvyslanců, byl exprezident Václav Klaus. Je s podivem, že tento fakt, o němž vědí všichni zasvěcení, kdo v této zemi kdy psali o diplomacii a zahraničních vztazích, nikdo nezmiňuje. Je dodnes jeho stín natolik silný, že se nikomu nechce jít s jeho pravidly hry do křížku?
Po celých deset let svého mandátu si Klaus systematicky a s velkým potěšením pohrával s ministry zahraničí, ať to byl Cyril Svoboda, Jan Kohout či Karel Schwarzenberg. Napínal je, vysílal protichůdné signály, tvářil se enigmaticky, odmítal podepsat. Děti té hře říkají na kočku a myš. Choval se přesně stejně jako třeba při jmenování soudců Ústavního soudu.
Testování na Hradě
Jak mohl? Jednoduše. Praxe je taková, že první kolo boje, kdo bude mít šanci na jmenování velvyslancem na čtyři roky – měsíční plat okolo šesti tisíc eur čistého, čili chápete, že boj je tvrdý –, se svede uvnitř ministerstva. Vedení resortu po komplikovaných střetech různých skupin vygeneruje jakýsi seznam (samozřejmě tajný), který většinou první náměstek otestuje neformálně na Hradě. Formálně potom seznam schválí vláda.
Testování na Hradě obnášelo pro náměstka, potažmo ministra, nechat si líbit od tehdejší hlavy státu všelijaké posměšky a jedovaté poznámky
Testování na Hradě obnášelo pro náměstka, potažmo ministra, nechat si líbit od tehdejší hlavy státu všelijaké posměšky, „pozdvižená obočí“, jedovaté poznámky a ponižování. Jestliže nejdřív skoro všichni vypadali, že neprojdou, po čase prezident ústy svého kancléře Jiřího Weigla dal jakýsi podmíněný ústní souhlas. Ovšem ne tam, kde chtěl mít svého člověka – bývalý primátor Prahy ve Vídni, post velvyslankyně v Paříži a další. Své lidi si Klaus vždy prosadil tím, že Černínu odmítl schválit seznam, dokud nebude po jeho.
Po léta se zároveň snažil, aby byli jmenováni velvyslanci jen ti, kteří mu byli loajální – kdo se nestyděli se mu přímo vemlouvat. Každý rok ležely na setkání velvyslanců s hlavou státu na stole stohy jeho „sebraných děl“ útočících na ekologii, Evropskou unii a jiné nepřátele demokratického Česka a bedlivě se sledovalo, kdo se postaví do fronty na autorův podpis. Kdo tak neučinil, prakticky neměl šanci.
Různými úsluhami si takto post vydobyli lidé, kteří neměli žádné jazykové, tím méně kulturní nebo společenské předpoklady. (Jistý konzul, jehož starostí bylo údajně mimo jiné organizovat Klausovi cesty do Alp, dostal jednu z nejvoňavějších ambasád v Evropě.) Podobně do Kodaně má dnes jet člověk, který měl u Klause zahraniční politiku na starosti na úrovni referenta a nikdy neprošel diplomacií. Stejné to je s jeho bývalým šéfem protokolu, o jehož pozici ve Vatikánu se už namluvilo mnoho. Neprošel žádnou diplomatickou praxí, nemá žádné kompetence ohledně církevních dějin či zahraniční politiky českého státu.
Čekání na prezidentův podpis
Lidí, kteří čekali nekonečně dlouho na prezidentův podpis, aby mohli vyjet, je řada, ministerstvo tento mechanismus dobře znalo. Proč? Někteří byli jen zástupným kamenem na šachovnici, na níž si to prezident rozdával s ministrem zahraničí, popřípadě s vládou, jindy hlavě státu vadilo, že dotyčný mu dost nepochleboval, že se mu nelíbil a podobně. Nejhůře na tom byli většinou ti, kdo velvyslancovali už za Václava Havla, nebyli tenkrát šedými myšmi a měli nálepku havlovských.
Praxe, kterou zavedl Klaus, neměla obdoby ani v západních státech, a dokonce ani u našich středoevropských sousedů
Zmiňme člověka, který už v diplomacii nepůsobí – čekal více než rok, zda se prezident uráčí dát podpis na již proběhnuvší rozhodnutí vlády o jeho jmenování velvyslancem při OSN. Více než rok žil na jedné straně oceánu, jeho rodina a školou povinné děti na druhé, nevěděl dne ani hodiny a čas od času slyšel, že na Hradě „nemůže projít“. Stačilo, že měl nálepku Havlova člověka.
Je dokonce řada lidí, kteří už byli vládou schváleni, k jejichž jmenování Klaus v nějaké předběžné fázi dal souhlas, a potom si to rozmyslel – nebo možná dal prvotní nepsaný souhlas proto, aby je potom více ranil – a odmítl je podepsat. O tom ví své diplomatka, která byla vybrána do Paříže, nikdy tam nevyjela a léta čeká na ministerstvu, i další její kolegové. Praxe, kterou zavedl Klaus, neměla obdoby v západních státech, a dokonce ani u našich středoevropských sousedů.
Ministerstvo s výměnou nespěchá
Vraťme se však do současnosti. Zaprvé je třeba komentovat šířená tvrzení, že se kvůli sporům blokuje diplomatická situace a komplikují návraty velvyslanců. To jsou tvrzení nesmyslná. Výměna velvyslanců ve všech slušných zemí probíhá tak, že končící velvyslanec se vrátí, úřad nějakou dobu vede jeho zástupce (říká se mu pro toto období chargé d’affaires ad interim) a teprve po několika měsících přijede nový. Staří mazáci říkají, že se musí počkat, až postel po předchůdci pořádně vystydne.
V české diplomacii nebývá vzácností, že post je neobsazen třeba rok. To byl případ třeba Londýna po smrti tehdejšího velvyslance, to byl případ velvyslanectví v Indii a mnoha dalších. Tvrdit, že návrat velvyslance je vázán na výjezd dalšího, neodpovídá skutečnosti. Ve většině případů s výměnou velvyslance české ministerstvo nijak nespěchá.
Tvrdit, že návrat velvyslance je vázán na výjezd dalšího, neodpovídá skutečnosti. Ve většině případů s výměnou velvyslance ministerstvo nespěchá.Jinou věcí je, že velvyslancům se domů nechce, protože až na pár výjimek nemají zajištěno, na jakém postu budou a zda se po velvyslancování chytnou alespoň na úrovni ředitele odboru se čtvrtinovým platem oproti cizině. A to mohou až ve chvíli, kdy tento post uvolní ředitel, který má vyjet. Dokud nevyjede, staří velvyslanci mohou samozřejmě na ministerstvu být, ovšem v podřadných rolích za hodně málo muziky.
Choulostivá věc
Hlava státu má samozřejmě právo do jmenování mluvit, ale měla by to dělat jinak, než činil Klaus, který žádnou diskusi nevedl, ale nechal vše vyvíjet v pološeru.
Příklad medializovaného sporu o velvyslanecký post na Slovensku ukazuje, že ne vše z Klausovy éry je pryč. Je-li 70letá Livia Klausová ve věku, kdy všichni diplomaté západních zemí už bývají v důchodu (většinou v 65 letech), vhodnou osobou na velvyslankyni, je věc citlivá, ale nikoli hlavní. Například jsme si nikdy nevšimli, že by k tomu měla nějaké profesní předpoklady. Byla ženou státníka, ale zaznamenali jste nějakou její knihu, nějaké stanovisko ve věci vztahů k zahraničí, nějakou geostrategickou studii? Že by někdy někde přednášela? Já jsem to nezaznamenal.
Ale především: Myslel to nový prezident s jejím jmenováním skutečně vážně? Nestala se ve vlastní ješitnosti jen figurkou, přes niž chtěl nový prezident ukázat, že si hodlá dupnout?
Další rovina sporu o diplomaty je česky banální: hlavním prezidentovým mužem pro zahraniční politiku je dnes člověk, který je celoživotním zkušeným diplomatem. Za socialistického ministra Kohouta byl Hynek Kmoníček náměstkem, netají se tím, že je člověkem levice. Když na ministerstvo přišel Schwarzenberg, jeho lidé s Kmoníčkem zametli, chtěli se ho zbavit tím, že ho pošlou co nejdál – a našli Austrálii. Celé ministerstvo ví, s jakým gustem to učinili.
Jmenování velvyslanců je ve všech zemích choulostivá věc. Proto se všechna jednání o nich do poslední chvíle nezveřejňují.
Nevyměnili stráže civilizovaným způsobem, jak by se stalo v Německu nebo ve Švédsku. Najednou měli dojem, že jim vše náleží, že si koláč rozporcují mezi sebou. A dnes chtějí od téhož člověka přímluvu u prezidenta Miloše Zemana?
A pro neobeznámenou veřejnost ještě podotkněme, že jmenování velvyslanců je ve všech zemích choulostivá věc. Jde o reprezentanta státu v zahraničí, na němž nesmí ulpět smítko podezření či skandálu. Proto se všechna jednání o nich do poslední chvíle nezveřejňují. S jejich seznamy se dokonce musí zacházet jako s utajovanými. Je proto s podivem, kolik jmen, jež čekají na výjezd, se v uplynulých dnech dostalo do médií. Lidé, kteří mají přístup k seznamům a ta jména pustili, nejednali v souladu se zákonem.
ČESKÁ POZICE se problému jmenování velvyslanců věnovala například v článcích:
