„Bohu se nelze vyhnout, leda vytvořením prázdnoty.“ Touto větou vstupuje do současné vášnivé vědecko-učenecké debaty o existenci, či neexistenci Boha anglický konzervativní filozof Roger Scruton. Jeho kniha The Face of God (Boží tvář) je soubor takzvaných Giffordových přednášek na Edinburské univerzitě, v nichž zvažuje „následky ateistické kultury, která roste kolem nás“. A vnímá je jako problém nejen intelektuální, nýbrž i morální, jehož projevem je „odvrácení od Boha“.
Výsledkem je kultura považující víru v Boha za intelektuální a emoční nedospělost. Přitom se ve všech ohledech chová nedospěle tím, že „prchá před okem soudu“ do „bohapustého prázdna, které nás konfrontuje, když naše prostředí bylo znetvořeno“. (Pro jeho anglické „defaced“ by se spíše hodilo české „znetvářeno“ čili zbaveno tváře.)
Znetvořenost či znetvářenost prostředí leží Scrutonovi obzvlášť hluboce a palčivě na srdci, jak (v jiných článcích, knihách a televizních pořadech) sleduje degradaci kvality prostředí, městské architektury a toho, co se dnes považuje za umění. Postrádá v něm harmonii a krásu, které bývaly smyslem a účelem kultury.
Tři hlavní doktríny ateismu
„Před okem soudu se prchá tím, že se vymaže jeho tvář,“ soudí Scruton. A na představě „tváře“ jako zobrazení osobního, jedinečného, konkrétního, úctyhodného, přítomného a vzájemného zakládá svůj do široka rozmáchlý argument nutnosti božské dimenze v lidském životě, má-li lidská evoluce pokračovat k dalšímu vyššímu stadiu, a nikoli degenerovat v bezduché materiálno. Ateismus pak shrnuje do jeho tří hlavních doktrín:
- Vše, co se děje, probíhá v souladu s přírodními zákony.
- Tyto zákony jsou „kontingentní“ – takové, jaké jsou, samy o sobě, bez potřeby dalšího vysvětlování.
- Všechno, co v kosmu existuje včetně lidského vědomí a lidské tvořivosti, je evolucí náhodně vzniklý stupeň chemických reakcí atomů, molekul, a proteinů.
Ateistickému pohledu na vesmír a život chybí otázka „proč“ – nejen ve smyslu příčinném (doména vědy, která však stále nezjistila příčinu prvotní, čili vzniku z ničeho), ale především ve smyslu důvodovém a účelovém, jejž hledá náboženství.
- Proč se evoluce vyvíjí?
- Jak se vyvíjí?
- Proč člověk usiluje o zdokonalování svého vědomí a poznávání?
- Proč existují představy krásy, dobra a dokonalosti?
- Proč vlastně existuje svět obsahující tvory, jako jsme my?
Ať se na tyto otázky díváme sebevědečtěji a sebeateističtěji, na každém kroku narážíme na mystérium „světa, který, i když ponechán sám sobě, produkuje vědomé bytosti schopné hledat důvod a smysl věcí, nejen jejich příčinu“. A jehož všudypřítomnými vlastnostmi jsou racionální vědomí, soudnost, vědomí správného a chybného – a všechny ty další prvky, které nejsou o nic méně úžasné, když si je vysvětlíme náhodným vznikem z jiných stavů bez specifického účelu.
Společný kodex jednání
Jak vlastně vzniká náboženská víra a jak se novými zkušenostmi a myšlenkami mění? Evoluční věda na tuto otázku odpovídá potřebou lidské pospolitosti, nutnosti organizovat kmen, národ, kulturu a civilizaci jednotícím společným vnímáním světa, z něhož vychází společný kodex jednání.
Boha můžeme lépe chápat komunikací a soudržností s lidmi jako individuálními „tvářemi“, které jsou i symbolem „tváře Boží“
Scruton to přijímá jako jednu z příčin, ale přidává k ní i prvek solitérní, meditativní, kontemplativní, potřebu přímé osobní komunikace s duchovní dimenzí, s Tvůrcem vesmíru jako přítelem a jako inspirací pro vlastní tvorbu. Z toho Scrutonovi vyplývá, že chápat Boha můžeme lépe komunikací a soudržností s lidmi jako individuálními „tvářemi“, které jsou zároveň symbolem „tváře Boží“.
Z toho pak rozvíjí svoji „teorii tváře“ (tváře osoby, tváře světa a tváře Boha) založené na třech kritických slovech: já-ty-proč? Čili otázce, jak se člověk chová k jinému člověku a proč tak či onak. Tedy svobody volby v lidských vztazích a s ní souvisejícími vlastnostmi, jako je touha, odhodlání, vůle k činu, selhání. A motivace, důvody, racionalizace.
Uvědomění vlastního „já“
Otázka „proč“ vynáší naše činy ze „světa příčiny a následku“ do světa „důvodů a cílů“. Tam jsme za svoje činy odpovědní, tam působí a odhalují se naše stavy mysli, záměry a cíle – trápí nás svědomí, vědomí viny, stud a lítost a cítíme se souzeni. Z tohoto duševního trápení pochází „ta velká touha lidského srdce po ctnosti, bezúhonném životě, životě správně vedeném“.
Uvědoměním vlastního „já“ necháváme do svého světa vstoupit svobodnou vůli
Odtud pramení „potřeba duchovní obnovy, očisty od přečinů, nových začátků s čistým štítem“. Uvědoměním vlastního „já“ necháváme do svého světa vstoupit svobodnou vůli. Jenže svoboda není jen záležitostí onoho „já“, nýbrž interpersonální výsledek interakce oné trojice já-ty-proč. Vymyká se kauzalitě stejně, jako se jí vymyká lidská osobnost, která není pouhým biologickým následkem předchozích událostí (jak se snaží vysvětit věda), nýbrž fenoménem sui generis utvářeným také svobodou, odpovědností, důvody k činům, právy, povinnostmi, spravedlností a vinou.
Ty všechny dotvářejí každou osobu, jak ji vnímáme: „Osobu svobodnou i upadlou, tvora s dědictvím náboženské potřeby.“ Člověku biologickému, vědou zredukovanému na živočicha bez osobní tváře, je tím dána „tvář zářící do světa předmětů z jiného světa světlem subjektivity“.
Biologizace lidství
I tvář Boží má subjektivní jméno „Já Jsem“, připomíná Scruton Mojžíšův záznam. I Bůh má subjektivní vidění světa. Bůh je zároveň transcendentní (přesahující tento svět) i imanentní (v tomto světě přítomný). Jeho tvář dlí mezi Izraelity a dohlíží, aby nejen dodržovali jeho přikázání, ale postavili mu i chrám, který je „bodem interakce nadčasovosti s časem“. Ale i aby, coby bytosti stvořené k jeho obrazu, pěstovali a respektovali individualitu každého jako centrum vědomí a zdroj tvoření, pestrého stejně, jako jsou individuality pestré.
Biologizace lidství přestává vnímat lidskou tvář jako zobrazení duše, jako lampu svítící do našeho světa subjektem, který je za ní
Evoluční biologie a neurologie člověka těchto aspektů lidství zbavují. Oživovat se dá uměním, melodiemi, pohádkami, dramatickými příběhy ilustrujícími rozmanitost lidských osobností a inspirujícími nás k napodobování skvělosti. „Ale odeberte náboženství, odeberte filozofii, odeberte ty vznešenější cíle umění, a odeberete tím lidem možnosti, jak vyjádřit svoji odlišnost. Lidskost, kdysi vzor vlastního povznášení, se tím stává vzorem vlastního snižování.“
Biologizace lidství přestává vnímat lidskou tvář jako zobrazení duše, jako lampu svítící do našeho světa subjektem, který je za ní: „Teprve chápáním tváře začínáme vnímat, jak se subjekty projevují ve světě objektů.“
Krok k posvátnosti
„Moje tvář zůstává i ve světě objektů mou jurisdikcí,“ připomíná Scruton. Tvář má obrovský repertoár výrazů vyjadřujících duševní stavy. Tvář je zároveň prahem, na nějž vstupuje druhá osoba nabízející partnerství v dialogu. Ve tváři druhého čteme jeho osobní vlastnosti, jeho tváří řídíme rozhodování, jaký vztah s ním navázat.
Posvátnost tváře Boží a posvátnost tváře lidské se promítá i do posvátnosti „tváře zemské“
Nikoli náhodou se tvář stala natolik významným prvkem výtvarného umění. Nikoli náhodou je naopak žena zahalením tváře vyřazena z veřejného života v patriarchálním islámu. Nikoli náhodou genocidám předchází degradace subjektů na objekty, očíslovaná těla zbavená jmen a tváří. Úctu k individualitě lidské tváře Scruton vnímá jako „krok k posvátnosti“.
Posvátnost tváře Boží a posvátnost tváře lidské se promítá i do posvátnosti „tváře zemské“ – do způsobu, jakým se Zemí zacházíme, jak ji utváříme, jaký z ní pro sebe a pro Boha tvoříme domov. Kolik na ní ustavujeme „posvátných míst“, jak ctíme její přírodní posvátnosti. Naše ekologické svědomí, které ovládlo představivost tolika lidí, nepochopí, jaká rizika nám hrozí, jestliže nevezmeme na vědomí náboženskou paměť, z níž pramení.
Boží vzkaz
Boží vzkaz týkající se posvátných míst byl „vzkazem nám všem, že Bůh bude dlít mezi námi, jen když i my zde budeme dlít – to neznamená Zemi konzumovat a promrhávat ji, nýbrž konzervovat a činit ji trvalým svatostánkem, v němž můžeme žít s Bohem bok po boku a tváří v tvář“.
Boží vzkaz týkající se posvátných míst byl „vzkazem nám všem, že Bůh bude dlít mezi námi, jen když i my zde budeme dlít
Před destrukcí, naším zredukováním všeho na biologické, materiální, finanční a obchodní kalkulace můžeme Zemi zachránit jen „oživením smyslu pro posvátnost, krásu a řád, které na nás kladou požadavek kontemplace, ale ne konzumace“. A dávají nám povinnost „chránit tváře před znetvářením a posvátnost před znesvěcením a udržovat věci, které nad námi vyslovují soud a budí svědomí“.
„Bůh,“ uzavírá Scruton, „není hypotéza zařaditelná mezi základní konstanty a zákony kvantové mechaniky. Hledej ho ve světě objektů a nenajdeš ho, stejně jako nenajdeš lidskou svobodu ve skenování mozku nebo lidskou duši pod mikroskopem.“
The Face of God
(Boží tvář)
AUTOR: Roger Scruton
VYDAL: Continuum International Publishing Group 2012
ROZSAH: 256 stran
