Sobota 27. dubna 2024, svátek má Jaroslav
130 let

Lidovky.cz

Kauza Nagyová: Vybočila policie svým zákrokem ze zákonných mezí?

  9:29

Policejní zásah ukázal, že policisté i státní zástupci jsou schopní plnit úkoly dané jim zákony. Ty navíc musejí platit pro pána i kmána.

foto: © ČESKÁ POZICE, ilustrační fotoČeská pozice

KOMENTÁŘ Zdeňka Ondráčka / V sobotu rozhodl Okresní soud v Ostravě vzít do vazby šest ze sedmi obviněných v kauze Jany Nagyové, ředitelky kabinetu premiéra Petra Nečase. Vedle ní putovali za mříže mimo jiné také exposlanci Petr Tluchoř a Ivan Fuksa. U všech obviněných shledal ostravský soud důvod vazby koluzní – v případě ponechání na svobodě by mohli působit na dosud nevyslechnuté svědky či spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Nechci hodnotit trestné činy, z nichž jsou jednotlivé osoby obviněné, ani skutkový stav věci, ale zaměřím se na analýzu policejního zásahu a pozastavím se u některých výroků politiků, jež se jej týkaly. Některá média hovoří o zásahu jako o razii zakuklených policistů a o jedné z nejrozsáhlejších akcí v dějinách policie, na které se podílelo více než 300 policistů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ).

Politici, zejména z ODS, hovoří o zásahu jako o bezprecedentním vybočení policie z mezí zákona, přičemž poukazují na dobu, způsob a formu provedení zákroku. Někteří z nich jsou dotčeni, že o zásahu nebyli předem vyrozuměni. Jaký tedy zákrok byl a bylo nutné jej provést právě tímto způsobem?

Lidé vyšší kategorie

Policie se řídí zákonem o Policii ČR. Taktika při zákroku však v tomto zákoně ani v žádném jiném zákonu uvedená není. Jde o soubor činností a postupů, které používá policie ke splnění určitého cíle. Jaké postupy použije, proto záleží na zasahujícím policistovi nebo policejním útvaru.

Pro zasahujícího policistu může být zkorumpovaný politik nebo úředník stejně nebezpečný jako jakýkoliv jiný zločinec

Na případy, kdy policie stejným způsobem – v noci a s maskováním identity zasahujících policistů – zasahuje proti nebezpečným pachatelům, jsme si zvykli a myslím, že s tím nemáme žádný problém. Proč tedy nyní tolik povyku? Je snad politik nebo úřední osoba zneužívající svoji pravomoc menším zločincem než třeba násilník či prodejce drog? To snad má policie proti těmto lidem parazitujícím na systému zasahovat v kravatách a bílých rukavičkách?

Myslím si, že pro zasahujícího policistu může být zkorumpovaný politik nebo úředník stejně nebezpečný jako jakýkoliv jiný zločinec. A nejde jen o okamžité nebezpečí, ale i o nebezpečí, které by mu hrozilo po provedení zákroku. Tito lidé – a popis skutků, z nichž jsou obviněni, to dokazují – si díky své moci myslí, že jsou jiné, vyšší kategorie a zákony na ně se nevztahují.

Osobně bych měl s maskováním identity zasahujících policistů problém, ale vzhledem k tomu, že byli pod dohledem všudypřítomných médií a pracují i na jiných případech, u nichž nemusí být známo, že jde o policisty, bylo krytí zcela na místě. Je třeba si také uvědomit, že na akci nebyli pouze policisté z ÚOOZ, ale i z jiných celorepublikových útvarů.

Démonizace není nutná

Co do rozsahu se zásah nelišil od jiných. Ba naopak řekl bych, že na poměry celorepublikového útvaru šlo o menší akci. Jiné však bylo místo a osoby, proti nimž se zasahovalo, což dodalo zákroku punc výjimečnosti. Ale je třeba prostory úřadu vlády či ministerstev démonizovat? Jednoznačně tvrdím, že nikoli.

Byl by nebo měl by být rozdíl v případě zásahu proti prodejcům drog na střední škole nebo na univerzitě? Myslím, že neměl. Prodejce drogy je prodejce drogy a je jedno, kde ji prodává. Ten samý prodejce může stejnou činnost provádět i na ministerstvu či na úřadu vlády. Stále je to prodejce drog.

Co do rozsahu se zásah nelišil od jiných. Naopak, na poměry celorepublikového útvaru šlo o menší akci.

Obdobně to je u úředníků. Mělo by se zasahovat proti zkorumpovanému úředníkovi někde v obci nebo ve městě jinak než na magistrátu nebo ministerstvu? Mělo by se rozlišovat, zda jde o řadového úředníka nebo úředníka v řídící funkci nebo dokonce úředníka, který má blízko k volenému funkcionáři? Znovu tvrdím, že nikoliv. Oba úředníci jsou stejně zkorumpovaní. Pro zasahujícího policistu tyto skutečnosti nemohou a ani nesmějí být důvodem ke změně provedení zásahu, jehož cílem je konkrétní úkon trestního řízení.

Pokud by tomu tak bylo, museli bychom připustit, že máme osoby několika kategorií. Osoby, od nichž nekompromisně vyžadujeme dodržování zákonů, a v případě jejich porušení proti nim zasahujeme, a vedle nich osoby, které zákony nezajímají a jejich ochránce považují za nepřátele svého blahobytu. To by však bylo v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, která je její nedílnou součástí, kde se hned v prvním článku praví, že lidé jsou si rovni v právech.

Myšlenkové „minely“

Uvědomit by si to měli zejména politici, kteří sami sebe nebo své spolustraníky považují za volenou elitu národa, jak to řekla například předsedkyně parlamentu Miroslava Němcová. Zcela nesmyslné pak byly její výroky, v nichž se jako třetí nejvyšší ústavní činitel dožadovala práva být policií informována o prováděném zákroku.

Policie ze zákona slouží veřejnosti, podřízena je ministerstvu vnitra, a tomu za její činnost odpovídá policejní prezident. Jak a komu se poskytují informace v trestním řízení, upravuje trestní řád. Nikde však není uvedeno, že by policie o chystaném zásahu musela informovat policejního prezidenta, ministra vnitra nebo snad toho, u něhož chce zákrok provádět.

Policie ze zákona slouží veřejnosti, podřízena je ministerstvu vnitra, a tomu za její činnost odpovídá policejní prezident

A jak jsme z jejich vyjádření viděli, ani jeden z nich o zásahu před jeho odstartováním nic nevěděl. Policie a státní zastupitelství jsou naopak povinny dbát na to, aby zveřejněním informací neohrozily objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení, což důsledně činily.

Další myšlenkovou „minelou“ politiků z vládní koalice jsou vyjádření, že by policie neměla zasahovat do politických rozhodnutí a že nemá mít ani právo je posuzovat z hlediska, zda nejsou protiprávní. To by však zcela odporovalo obecným zásadám trestního řízení. V tomto případě snad není pochyb, že nejde o nějaké stanovisko či náhled policie, ale o jednotný pohled i dozorujících státních zástupců a soudců, kteří nařizovali odposlechy a prohlídky či rozhodovali o vzetí obviněných do vazby.

Je tedy nutné konstatovat, že zákony musejí platit pro každého, bez ohledu zda jde o pána či kmána. Policejní zásah, který ještě více rozbouřil naši politickou scénu ukázal, že policisté i státní zástupci jsou schopní plnit úkoly, které jim jsou dané zákony, což v této době určitě potěší.