V roce 1997 porazil šachový superpočítač Deep Blue od firmy IBM úřadujícího mistra světa Garriho Kasparova. Za necelých padesát let po této události, která je dodnes považována za přelom v historii informatiky zabývající se tvorbou strojů vykazujících známky inteligentního chování, by se lidé mohli stát nesmrtelnými. Alespoň to tvrdí americký vynálezce Ray Kurzweil, uznávaný expert na umělou inteligenci a novopečený technický ředitel kalifornského počítačového gigantu Google.
Futurolog Kurzweil předpokládá, že technologický pokrok bude nadále odpovídat vývoji popsanému Moorovým zákonem. Z něj plyne nikoli lineární, nýbrž exponenciální tendence, které v současnosti odpovídá zdvojnásobení rychlosti počítačů zhruba každých 18 měsíců (přesněji řečeno jde o počet tranzistorů uložených na křemíkovém čipu o dané ploše).
Co nevidět, dle Kurweila již za patnáct let, bychom měli dospět do situace, kdy se naše předpokládaná délka života každých 12 měsíců o rok prodlouží. „Počítám, že již za necelých dvacet let se o náš imunitní systém budou starat miliony nanobotů (mikroskopických robotů – pozn. red.). Zcela se vytratí i ty nejzávažnější choroby,“ prohlásil Kurzweil během nedávné konference Global Futures 2045 International Congress (GF2045) v New Yorku.
Jako příklad uvádí nový způsob aplikace inzulínu pomocí nanotechnologií, který by mohl u diabetiků eliminovat nutnost každodenních injekcí. Američtí vědci kolem dětské nemocnice v Bostonu již speciální nanočástice, které dokážou regulovat hladinu cukru, úspěšně vyzkoušeli na myších. Aktuálně se připravují klinické testy na lidech. Průlom se podařil také vědcům z Wyssova institutu Harvardovy univerzity. Vytvořili nanoboty, kteří cíleně útočí na rakovinové buňky, byť zatím pouze ve zkumavce.
Nanoboti budou mít podle Kurzweila již brzy schopnost napodobovat nejrůznější formy života, a rokem 2050 počínaje i tu lidskou. „Naše biologické ‚součástky‘ pak už nebudou hrát roli,“ míní Kurzweil, podle něhož se lidské vědomí prakticky pozvolna přestěhuje do stroje, a stane se tím prakticky nesmrtelné.
Lidský mozek má o vnějším světě k dispozici data, jež mu poskytují smyslové orgány. Z nich pak skládá dohromady vědomí. Pokud přijdeme na to, jak, máme vyhráno.Než toho ale dosáhneme, čekají nás dle ruského miliardáře Dimitrije Itskova, který iniciativu GF2045 založil, dvě zásadní výzvy: „Pochopit lidský mozek a porozumět povaze lidského vědomí, přičemž to druhé považuji za výrazně obtížnější. Jestli pochopíme vědomí, tak už nás nic ve vesmíru nemůže překvapit. Mozek každého z nás má o vnějším světě k dispozici data, která mu poskytují smyslové orgány, a z nich pak skládá dohromady vědomí. Pokud přijdeme na to, jak, máme v podstatě vyhráno.“
Že by mohly superchytré stroje jednoho dne získat nad lidstvem nadvládu, se Kurzweil ale neobává – tedy pokud budeme opatrní. „Není to my proti nim. Tyto nástroje jsme stvořili, aby nám pomohly překonat naší omezenost.“ Spíš než o vztah poznamenaný rivalitou půjde prý o synergii.
Vítejte v postbiologickém světě
Ostatně, podobnou vizi představil v knize Mind Children – The Future of Robot and Human Intelligence již v roce 1988 Rakušan s českým příjmením Hans Moravec. Tento pionýr v oblasti robotiky působící na Carnegie Mellon University v Pittsburghu se sice na rozdíl od Kurzweila obává toho, že by inteligentní „mašiny“ mohly ohrozit naši existenci. Podobně jako kolega ale doufá, že nám přinesou spíš jakousi digitální nesmrtelnost. Počítače, domnívá se Moravec, konečně a definitivně osvobodí lidského ducha od těla, čímž ukončí neustálý boj mezi myslí a geny.
Vysvobození spatřuje Moravec v postbiologickém světě, který ovládají samy sebe zdokonalující myslící stroje. Ve své argumentaci expert vychází z analogie k výpočetním procesům počítače. Dají se kdykoli přerušit a libovolně snadno přenést na jiný stroj, který úkol dokončí. „Lze si představit, že je možné lidského ducha extrahovat podobným, ač mnohem složitějším způsobem, a osvobodit ho tak od mozku,“ píše Hans Moravec.
I on diskutuje o možnosti využití genetického inženýrství k vylepšení lidstva, nakonec ale dospívá k názoru, že by tento druh vývoje, především s ohledem na možné dobývání vesmíru, nebyl dostačující. Zejména proto, že je protein jakožto podstata všech živých organismů v mimozemském prostředí naprosto nevhodným materiálem.
Po úspěšném přenosu mysli by navždy zmizela řada doposud nepřekonatelných hranic. Moravec líčí svět neomezených možností následovně:
- Rychlost počítačů, doposud nastavená na lidskou „pomalost“, by se mohla ztisícinásobit. Namísto zlomků sekund bychom najednou subjektivně měli na přemýšlení hodiny. „Zatímco k zemi padá předmět, vy byste měli čas řešit diferenciální rovnice k jeho pohybu a zároveň přemýšlet nad tím, jaké výhody či případně nevýhody by jeho střet se zemí mohl mít.“
- Naší mysl by bylo možné x-násobně kopírovat, což by umožnilo mnohonásobnou existenci. Jedna neustále aktualizovaná kopie by přečkávala například uvnitř speciálně zabezpečeného datového média pro případ, že se s těmi ostatními něco stane. Navíc bychom mohli sami sebe coby zakódovanou zprávu vyslat na laserovém paprsku do cizích světů, a prozkoumat tak celý vesmír.
- Přenos se ale nemusí omezit pouze na lidský mozek. Snadno bychom si tímto způsobem mohli přisvojit vědomosti delfínů, slonů, velryb anebo chobotnic. Podle Moravce by nám taková „výměna“ přinesla řadu výhod: „V jejich mozcích jsou zakódovány velmi důležité, napříč evolucí nastřádané informace. Mohli bychom tak konzervovat, využít a vesmírem šířit veškeré vědomosti kompletní pozemské biosféry.“ Moravcův scénář vrcholí v supercivilizaci, která v sobě spojila životy celé sluneční soustavy, neustále se zdokonaluje a rozšiřuje, dokud se z celého vesmíru nestane jedna obrovská myslící jednota. Tuto superinteligenci autor přirovnává k jakémusi digitálnímu mraveništi.
Kosmická olympiáda
Podobně jako Kurzweil, i Moravec soudí, že se takzvané technologické singularitě (což je pojem označující výjimečné období s exponenciálním rozvojem výpočetních technologií) nevyhneme. Nástup umělé inteligence je podle něj neodvratný. Pak už bude záležet jen na nás, zda se rozhodneme s počítači vstoupit do symbiotického vztahu, který bude zahrnovat veškeré modely soužití (mutualismem počínaje a parazitismem konče), anebo se spokojíme s podřadným „živořením“ ve stínu všemocných technologií. Technologická evoluce nás tak chtě nechtě postaví před stejnou volbu, před jakou své konkurenty kdysi stavěl legendární kokainový baron Pablo Escobar: plata o plomo, neboli stříbo, či olovo.
Přesto, že budeme nesmrtelní, budeme muset kousek po kousku zemřít, abychom se kvalifikovali pro nadživotJenže zatímco Kurzweil líčí vzájemné soužití jako stav pro všechny prospěšný, Moravec je přesvědčen, že za počítačovou nesmrtelnost draze zaplatíme. Konkrétně píše: „Přesto, že budeme nesmrtelní, budeme muset kousek po kousku zemřít, abychom se kvalifikovali pro nadživot.“ Jinými slovy: části našeho já budou muset být eliminovány, abychom mohli držet krok s kyberevolucí, kterou autor nazývá jakousi kosmickou olympiádou. Nakonec budeme řízeni spíš nutností než vlastní vůlí, stanou se z nás ozubená kolečka zaručující stálý pochod stroje. Naše vzpomínky a zájmy ztratí na významu a v nejlepším případě skončí v nějakém zaprášeném archivu. Nesmrtelnost by se pak mohla podobat spíše smrti než Kurzweilově idealizované představě.
Na první pohled by se mohlo zdát, že nás osvobození se od biologického těla zbaví všech „nemocí masa“, to je ale podle Moravce pouhá iluze. Jeho často antropomorfní vizi obývají nejrůznější parazité. Postbiologické zlo ztělesňují počítačové viry. Moravec se ve své knize obává trojských koní, časovaných bomb, špionů, strašidel, skřítků, krys, kojotů, gangsterů a červů.
Útěchu futurolog nachází ve skutečnosti, že parazité odjakživa představovali motor evoluce. Navíc odkazuje na amerického vědce a držitele Pulitzerovy ceny Douglase Hofstadtera, dle kterého by časem měla nastat kooperace na všech úrovních. Svět budoucnosti by tak mohl být vesměs přátelský. Vzhledem k rozsáhlému podsvětí plnému nebezpečí se ale bez imunitního systému/antivirového programu zřejmě neobejdeme ani v nesmrtelnosti.
Digitální zmrtvýchvstání
V náboženství značí vzkříšení obnovené spojení ducha a těla. Zmrtvýchvstání v postbiologickém světě počítačů – v tom se ostatně Kurzweil s Moravcem shodují – se bude spíš než Zmrtvýchvstání Páně podobat nekromancii, tedy cílenému vyvolání duše zemřelého – evokaci minulosti, materializaci vzpomínek. Moravec soudí, že bude-li k dispozici byť jen fragment ducha mrtvého, kupříkladu na nějakém datovém médiu, bude možné chybějící části rekonstruovat.
Ve světě superinteligentních technologií budou mít počítače natolik vyvinuté pozorovací a deduktivní schopnosti, sahající od forenzní antropologie, přes psychologii a genetiku až po písmoznalectví, že bude možné libovolnou osobu vzkřísit pouze na základě genetického kódu, amatérských videonahrávek, vzpomínek kolegů a kamarádů, chorobopisů dotyčného a podobně. Podle Moravce budou tyto procesy zmrtvýchvstání pouhou hračičkou ještě před tím, než naše civilizace zkolonizuje svou první galaxii.
Ve světě superinteligentních technologií budou mít počítače natolik vyvinuté schopnosti, že bude možné libovolnou osobu vzkřísitA přesně o tom je přesvědčen i excentrický Ray Kurzweil – pětašedesátiletý vynálezce věří, že si jednoho krásného dne znovu promluví se svým otcem. Jediný „háček“ spočívá v tom, že Kurzweil senior zemřel před víc než čtyřiceti lety. Jeho syn v tom ale problém nevidí. „Jeho virtuální počítačová replika bude natolik realistická, že si budu připadat, jako bych mluvil se svým opravdovým otcem,“ míní Kurzweil. Připouští sice, že z filozofického hlediska to jeho otec nebude, věří však, že avatar nakonec předčí originál. Přibližně kolem roku 2030 budou dle Kurzweila počítače disponovat emocionální inteligencí a budou jako lidé naprosto přesvědčiví. Rozhodně to nebudou počítačové hry, které můžete jen tak vypnout.
Pátrání po nesmrtelnosti
V souladu s tím, co ve své knize Mind Children napsal Moravec, Kurzweil důsledně sbírá a konzervuje veškeré memorabilie včetně dopisů, nejrůznějších dokumentů a samozřejmě fotografií, které mu po otci zbyly. Že by mu mohl chybět lidský dotek, vědec nevěří: „Co existuje na světě lidštějšího než bourání hranic?“
Varování na konec
Co však v nynější hysterii kolem Kurzweilovy „znovuzrozené“ utopie poněkud zaniklo, je skutečnost, že futurolog již v knize The Age of Spiritual Machines přiznává, že jeho transhumanistická vize nebude pro každého. Nesmrtelnost a další vymoženosti si s největší pravděpodobností bude moci dovolit jen bohatá aristokracie. Z nás ostatních, tedy těch, kteří na neustálá kybernetická vylepšení nebudou mít peníze, se dle Kurzweila stanou takzvaní moshové, tedy Mostly Original Substrate Humans, anebo také lidské bytosti z převážně originálního substrátu.
Budoucnost se tak bude podobat spíše dystopickému sci-fi Matta Damona Elysium. Děj filmu, který odstartuje v českých kinech koncem srpna, se odehrává v roce 2159. Existují v něm dva druhy lidí: velmi bohatí, kteří žijí na nedotčené umělé kosmické stanici s názvem Elysium, a zbytek živořící na přelidněné a zničené Zemi.
Nástřel budoucnosti
„Protože lidská práce už nebude zapotřebí, masy budou zbytečné, budou neužitečným břemenem systému. Když bude elita nemilosrdná, jednoduše se rozhodne lidstvo vyhladit. Pokud bude humánní, použije možná propagandu či psychologické nebo biologické metody k redukování porodnosti, dokud lidstvo nevyhyne a nezanechá svět elitě. Nebo pokud se elita bude skládat z měkkosrdcatých liberálů, ujme se možná role dobrých pastýřů zbytku lidstva,“ píše ve své knize Kurzweil a pokračuje: „Život nebude mít samozřejmě žádný účel. Tyto řízené lidské bytosti budou možná v takové společnosti šťastné, ale zcela určitě nebudou svobodné. Budou zredukovány na úroveň domácích zvířat.“
Tuto pasáž si Kurzweil ostatně vypůjčil od Theodoreho Kaczynskiho, známého jako Unabomber. Tento americký matematik, sociální kritik, anarchista a neoluddista po USA rozesílal podomácku zhotovené bomby, jež dohromady zabily tři osoby a 23 dalších zranily. Jako motiv uvedl boj proti technickému pokroku. Unabomber se vždy obával, že by se lidstvo lehce mohlo dostat do pozice takové závislosti na strojích, že by prakticky nemělo na vybranou a muselo by přijímat rozhodnutí od strojů. Lidé nebudou moci stroje prostě vypnout, protože na nich budou natolik závislí, že jejich vypnutí by znamenalo sebevraždu.
Kaczynskiho v této souvislosti s oblibou cituje také sofwarový vývojář Billy Joy. Edison internetu, jak ho někteří přezdívají, způsobil velký rozruch v dubnu 2000, když v časopisu Wired Magazine vyšel jeho kontroverzní článek „Proč nás budoucnost nepotřebuje“, kde mimo jiné uvádí, že nejvýznamnější technologie 21. století – robotika, genetické inženýrství a nanotechnologie – činí z lidí ohrožený druh.
Musíme si dát pozor, abychom krůček po krůčku nezdokonalovali technologii, která nakonec nahradí náš živočišný druhI Joy věří, že v roce 2030 budeme stavět stroje milionkrát výkonnější, než jsou dnešní počítače – stroje, které promění sny Kurzweila a Moravce ve skutečnost. Obává se však, že jakmile tuto enormní počítačovou sílu propojíme s našimi znalostmi nejrůznějších oborů fyziky a genetikou, pustíme z řetězu doposud nepředstavitelnou transformativní sílu. Kombinace výše uvedených tří faktorů nám prý sice poskytne příležitost vytvořit zcela nový svět, musíme si ale dát pozor, abychom krůček po krůčku nezdokonalovali technologii, která nakonec nahradí náš živočišný druh.
„Vždy jsem věřil, že pracuji na softwaru, který pomůže vybudovat lepší svět, a mou morální povinností je pověsit kariéru na věšák v momentě, kdy vývoj začne naznačovat opak. Dnes už věřím, že takový den může jednou nastat,“ obává se počítačový expert.
Winston Churchill kdysi prohlásil něco v tom smyslu, že Američané nakonec udělají vždy to správné; ale až poté, co vyzkoušeli všechny alternativy. V tomto případě se však musíme zachovat mnohem prozíravěji. Koneckonců, jak už v knize Darwin Among the Machines napsal historik George Dyson: „Ve hře života a evoluce u stolu sedí tři hráči: lidské bytosti, příroda a stroje. Stojím pevně na straně přírody. Ale příroda, domnívám se, je na straně strojů.“
