KOMENTÁŘ Romana Jocha / Tak se stalo, že na přelomu roku starého a nového jsme byli obdařeni hned dvěma prezidentskými projevy. Pan (současný) prezident Miloš Zeman k nám promluvil na druhý svátek vánoční svatého Štěpána a pan (bývalý) prezident Václav Klaus na Nový rok.
Bezkonkurenčně lepší byl projev prezidenta Klause. A nejen proto, že jeho forma – rozhovor s moderátorem – je pro řečníka příjemnější, pohodlnější a lepší. Prezident Klaus totiž toho i věcně řekl více než prezident Zeman.
Stejná přednost a neřest
Oba prezidentské projevy měly velkou přednost – byly milosrdně krátké, zhruba čtvrt hodiny. To je nutné ocenit. Je vidět, že oba prezidenti jdou s dobou, která přeje kratším televizním vstupům. (Některým starším občanům České republiky se možná po delších prezidentských projevech stýská, leč co se dá dělat. Jak říká levice: „Pokrok nezastavíš!“)
Václav Klaus byl sice také egocentrický, ale ve srovnání s Milošem Zemanem svěží
Oba projevy však také měly stejnou neřest – obsahovaly výraznou apologetickou složku. Prezident Miloš Zeman se obhajoval, proč přesunul prezidentský projev z Nového roku na svatého Štěpána – a pak se už jen chválil, jak splnil své prezidentské sliby. Exprezident Klaus hájil svou rok starou prezidentskou amnestii.
Celkově prezident Zeman působil unaveně, vyčerpaně, egocentricky. Jeho projev byl o Miloši Zemanovi, nikoli o republice a jejich občanech. Jako by nepromlouval k nám, ale jen k sobě, do zrcadla. Věnoval se své osobě, nikoli občanům a zemi.
Václav Klaus byl sice také egocentrický, ale ve srovnání s Milošem Zemanem svěží. Byl svěže egocentrický. Jeho základním sdělením bylo, že se o nás rozhoduje daleko od nás – v Bruselu. Nevládneme si sami, vládnou nám jiní a jinde. To prý podle něho není demokracie, nýbrž postdemokracie, náš demos už nemá možnost vládnout, a proto zbývá jen ta „kracie“, moc.
Zaskočený Klaus
Václav Klaus je další člověk, který silně věří ve westminsterský systém vládnutí – v malý a jednoduchý Parlament (nejlépe s jednou komorou), který generuje vládu, kabinet ministrů, jež v čele s premiérem, nebo nejlépe on sám, má rozhodující moc. V tomto smyslu je Václav Klaus poctivý a férový. Volby jsou referendem, kdo – zda on, nebo jeho sparingpartner z druhé strany – v nich zvítězí a bude čtyři roky vládnout.
Když Václav Klaus v postu premiéra podával přihlášku ČR ke vstupu do EU, netušil, že o mnoha otázkách už nebude rozhodovat česká vláda
Tuto vládu pak během oněch čtyř let nemá nikdo obtěžovat – ani Senát, ani Ústavní soud, ani kraje, ani Evropská unie, ani „Brusel“, a už vůbec ne „občanská společnost“. Prostě unitární, monokratický systém moci. A nyní přichází zjištění, že v EU to už takto nejde, vládne nám v ní „Brusel“.
Jak mi nedávno – v prosinci na předvánočním setkání – potvrdil bývalý český politik, který byl mimo jiné ministrem v obou Klausových vládách a poté nějakou dobu senátorem intenzivně se zabývajícím problematikou EU: když Václav Klaus v postu premiéra podával přihlášku ČR ke vstupu do EU, netušil, že staneme-li se jejím členem, o mnoha otázkách už nebude rozhodovat česká vláda. Klause prý toto zjištění značně zaskočilo.
Žádné snadné vládnutí
Toho se týká EU – naší primární politickou společností už není Česká republika, ale Evropa. Systém vládnutí už není jednoduchý a monokratický, nýbrž složitý a polycentrický. To, že nám vládne „Brusel“, nejsou nějací „oni“, nýbrž „my“ všichni. Můžeme vyjednávat, domlouvat se, smlouvat a vyměňovat. A pokud jedna vláda uzavře nějakou dohodu, další ji jen tak porušovat nemůže.
Není to „demokracie“ ve smyslu malého národního státu, v němž je zvolen malý parlament, jenž pak vygeneruje vládu v čele s premiérem, který pak má čtyři roky 95 procent moci v zemi. V tomto smyslu to „demokracie“ není, v tom má Klaus pravdu.
Klaus se svou kritikou Bruselu paradoxně řadí na stranu levicového, nikoli konzervativního liberalismu
Je to „kracie“. Ale jaká? Už to není monokracie, vláda jednoho, ale nomokracie, vláda pravidel, jež vznikla obtížně a komplikovaně, jak se na složitý kontinent, jako je Evropa, sluší a patří. Žádné snadné vládnutí to určitě není.
Paradox kritiky
Klausova kritika „Bruselu“ by mohla být efektivnější, kdyby kritizoval iluzi mnoha stoupenců evropské integrace o zrušení politiky – o možnosti nahradit ji, tedy politický střet, konflikt, technickými opatřeními a řešeními. To by byla legitimní kritika „Bruselu“ – tendence vytěsnit na evropské úrovni politiku.
Klaus však místo toho kritizuje nedostatek „demokracie“ na bruselské úrovni. Té je tam přitom dost, možná až příliš, leč komplikované, nepřímé. Klaus se ale touto svou kritikou paradoxně řadí na stranu levicového, nikoli konzervativního liberalismu – na stranu francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua, nikoli anglického politického myslitele Edmunda Burka.
Rousseau a Klaus říkají, že nemáme svobodu, neboť si přímo nevládneme sami, v malé republice, kde vůle politického demos se rychle ve volbách převede na parlament, a ten zvolí vládu a jejího premiéra, jenž pohodlně vládne. Svoboda je možnost vládnout si sami, říkají Rousseau a Klaus.
Otázka vlády
Oproti tomu konzervativní liberálové v tradici Edmunda Burka tvrdí, že svoboda není primárně možnost, moc (si) vládnout a že ani tolik nevadí, vládne-li se nám zdaleka a nevládneme si jen sami. Dle nich je svoboda primárně to, že vláda, ať už jakákoli, vládne málo a omezeně. A mnohem důležitější otázkou, než „kdo vládne“ nebo „kdo má vládnout“, je ta „jak vládne“ – ve smyslu „jak málo vládne, ať už je ten, kdo vládne, kdokoli“.
Vláda nás a zblízka, leč jako řemen, je méně žádoucí než vláda zdaleka, byť „cizáků“, pokud vládne benevolentně
Z tohoto hlediska vláda nás a zblízka, leč jako řemen, je méně žádoucí než vláda zdaleka, byť „cizáků“ (do EU jsme vstupovali dobrovolně, tudíž žádní „cizáci“, odhlasovali jsme si, že to jsou naši evropští spoluobčané), pokud vládne benevolentně, blahosklonně, a nikoli příliš.
Pokud by tedy Václav Klaus chtěl tuto svou tezi skutečně vypointovat, neměl by žehrat na to, že se nám vládne „zdaleka“, ale na to, že se nám nevládne, jak by se vládnout mělo – vzít evropskou politiku vážně a naplnit ji jiným, lepším, alternativním obsahem. A o tom svést legitimní politický střet. A nikoli jalově nadávat na „Brusel“.
