Nedávno jsem si vzpomněl na část z úvodního dílu Letopisů Narnie od C. S. Lewise, v níž faun odpovídá Lucince na otázku, kdo je Bílá čarodějnice: „Jak to, kdo to je! To ona má pod palcem celou Narnii! To ona zavinila tuhletu zimu. Věčně je zima, a nikdy Vánoce, jen si to představte!“
Skoro se zdá, že je tomu v Česku naopak. Žádná zima, jen samé Vánoce. Ještě ani nezačal advent a výlohy v obchodech už blikotaly svíčičkami, pro jejichž záři bychom jistojistě nezahlédli ani betlémskou kometu, pokud by nám zrovna letěla nad hlavami. Ještě nestihly zaznít první letošní roráty volající k nebesům po rose a Spasiteli a už stály první vánoční stromky na náměstích našich měst.
Jestli ono to nakonec nebude všechno trochu jinak – že nemáme ani zimu, ani Vánoce. Zatímco s tím prvním nic navzdory smělému tvrzení, že člověk mění klima, nenaděláme, s tím druhým bychom něco udělat mohli. A pokud chceme, abychom se setkali s pravým duchem Vánoc, pak i měli.
Boží pomoc
Je nadbytečným opakováním psát, že Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista. Neznám osobně nikoho, kdo by to nevěděl. O poznání méně je však těch, kdo dokážou odpovědět na otázku, kým narozený Ježíšek je. Pohádková bytost, kdykoli zaměnitelná za Santa Clause? Jungův archetyp? Majitel nákupních center sčítající zisky z tučných prosincových tržeb? Křesťané věří, že se Bůh vtělil a narodil z Marie Panny, aby svět poznamenaný hříchem vykoupil. Jak tomu rozumět?
Bez Boží pomoci není v našich silách dojít věčného štěstí, po němž všichni natolik bezmezně toužíme, ať už si to přiznáme, nebo nepřiznáme |
O přítomnosti zla ve světě se nemá cenu přít. Je důsledkem našich svobodných rozhodnutí, kterými jednáme v rozporu s Bohem stvořeným řádem. Již historicky první hřích spočíval v pokusu člověka postavit se Bohu na roveň. Stát se měřítkem toho, co je dobré a co zlé. Nebudu sloužit!
V důsledku této osudové vzpoury se i my rodíme do světa, který je tímto činem poznamenán. Trpí jí i naše lidská přirozenost. A to do té míry, že bez Boží pomoci není v našich silách dojít věčného štěstí, po němž všichni natolik bezmezně toužíme, ať už si to přiznáme, nebo nepřiznáme.
Smysl
Každý skutek, dokonce i ty zlé, volíme proto, že jeho prostřednictvím chceme dosáhnout osobní představy o štěstí. Toužíme po původním stavu světa, ale nedaří se nám k němu dospět. Veškeré světské pokusy o návrat do ráje vždy vedly k ještě větším útrapám, nespravedlnostem a mravnímu a kulturnímu úpadku. Opakuji, není v lidských silách lidský pád na počátku dějin zvrátit.
Pravý smysl Vánoc zůstane skrytý těm, kdo chtějí zůstat hluší k tajemství Velikonoc a tomu, co k nim vedlo |
Co však není v silách lidských, je v silách Božích. Bůh se stává člověkem, aby v tajemství neproniknutelném rozumem, které spočívá ve spojení přirozenosti božské a lidské, přinesl svou obětí kříže zadostiučinění za urážky, jež se Bohu od Adama a všech jeho potomků až do skonání světa dostalo.
Je to zase jen Bůh, jenž ve spojení s lidstvím v Ježíši Kristu otvírá člověku nebe, tedy cíl, pro který je člověk stvořen. Proto pravý smysl Vánoc zůstane skrytý těm, kdo chtějí zůstat hluší k tajemství Velikonoc a tomu, co k nim vedlo.
Cesta ke kříži
Jakkoli jsou Vánoce svátkem radostným a něžným, vedou stejně jako celý Kristův pozemský život ke kříži. Poukazují na to již okolnosti Ježíšova narození. Bohorodička se svým chotěm nemají, kde by hlavu složili, jejich vlastní příbuzní pro ně nemají místo k přespání. Král králů se proto rodí na místě, kde dříve léhal dobytek.
Jakkoli jsou Vánoce svátkem radostným a něžným, vedou stejně jako celý Kristův pozemský život ke kříži |
Žádné fanfáry a salvy z děl, předáci vyvoleného národa se na rozdíl od prostých pastýřů a pohanských mudrců tolik očekávanému Mesiáši poklonit nepřišli. Kdyby se vše odehrávalo podle vůle Herodovy a nikoli Boží, prolil by Spasitel svou krev oproti skutečnosti o dobrých 30 let dříve.
Nesentimentální charakter prvních Vánoc si jistě uvědomovali i autoři církevního kalendáře pro vánoční oktáv, když si pouhý den po Božím hodu vánočním připomínáme prvomučedníka Štěpána ukamenovaného židy pro víru v Kristovo zmrtvýchvstání.
Předobraz radikálního feminismu
Následného 27. prosince pak slavíme svátek svatého Jana, jediného apoštola, jenž nezemřel mučednickou smrtí jen proto, že byl přirozených následků úmyslné otravy zázračně uchráněn.
Herodův pogrom v Betlémě je předobrazem radikálního feminismu dožadujícího se práva ženy na své tělo proti právu na život počatého dítěte |
Den nato se zamýšlíme nad strašlivým Herodovým pogromem v Betlémě, kde z jeho nařízení nepřežil jediný chlapec do dvou let. Předobraz i současného utrpení mnoha dětí a jejich rodičů, jež z nenávisti islámských fanatiků ke Kristu a netečnosti postkřesťanského Západu netrpí o nic méně. A také předobraz potratového „průmyslu“ a radikálního feminismu dožadujícího se práva ženy na své tělo proti právu na život počatého dítěte.
Kdo si myslí, že konečně nastal čas pro trochu vánoční pohody s purpurou na plotně, co voní, krásně voní, přichází na scénu Tomáš Becket, arcibiskup canterburský, důsledně se řídící měřítkem: „Co je císařovo císařovi, co je Božího Bohu.“ Král, jenž svého bývalého rádce miloval natolik sobecky, že když Tomáš v nové životní roli odmítl podřídit oprávněné zájmy katolické církve státní moci, nechal ho na posvátné půdě katedrály připravit o život.
I na tyto příběhy a zmíněné souvislosti mysleme, neboť o realitě života i o samotných Vánocích vypovídají rozhodně více než štědrovečerní televizní pohádka, kterou sleduje podstatně více lidí, než kolik jich jde na „půlnoční“ poklonit se Tomu, jenž přišel z lásky k nám. Šťastné a veselé!
