Šílený samozvaný duchovní, jehož jméno nechť jest prokleto, způsobil v polovině prosince v Sydney šok. Po mnoho hodin terorizoval v kavárně rukojmí, a než vyhasl jeho hanebný život, způsobil smrt dvou osob.
Kauza vyvolala mnoho komentářů, ale pouze v některých byla zmíněna zajímavá okolnost, že Austrálie byla Íránem před touto osobou varována. Někteří komentátoři nečinnost australských bezpečnostních a zpravodajských orgánů „odvysvětlili“ ideologicky, že Íránu není co věřit. Takovým přístupem se však z chyby stává systémové bezpečnostní riziko.
Nejde o imigrační politiku...
Chtějí-li se země „prvního světa“ efektivně vyvarovat přistěhovaleckých tsunami, musejí se postarat o to, aby se ve zdrojových zemích dalo lépe žít |
Dopad tohoto individuálního případu na australskou imigrační politiku by ale neměl být přeháněn. Zde je totiž situace v obecných rysech celkem jasná: chtějí-li se země „prvního světa“ efektivně vyvarovat přistěhovaleckých tsunami, musejí se postarat o to, aby se ve zdrojových zemích dalo lépe žít.
To znamená méně z nich kořistit, a uloupnout něco z toho svého koláče bohatství a inteligentně ho přesunout do cílových zemí, tedy ku prospěchu obyvatelstva, a ne k rozkradení. Nepodaří-li se to, přijdou si pro ten kus bohatství běženci sami, a nepomohou sebedrastičtější zábrany.
... ale o spor ideologie a rozumu
Pro tragédii v Sydney je charakteristický jiný problém, který bychom mohli nazvat „ideologickými klapkami na rozumu“. Pachatel pocházel z Íránu, kde měl cestovní kancelář a podvedl své zákazníky. Vězení se vyhnul úprkem do zahraničí (jako bychom to neznali!). Šéf íránské policie po tragédii v Sydney veřejně prohlásil, že australskou policii na kriminální minulost pachatele včas a několikrát upozornili.
V tomto bodě se začíná objevovat ideologický tón nejen v komentářích, ale možná i v myslích australských policistů. Něco na způsob, že íránský režim je totalitní a prolhaný a není mu co věřit. Pachatel zřejmě správně odhadl situaci a zahrál na ideologickou strunku, jak strašně nespravedlivě ho ti ukrutní ajatolláhové pronásledují.
Pachatel nebyl žádným „osamoceným vlkem“, který útočí bez varovných příznaků. V Austrálii byl vyšetřován kvůli kriminálním činům násilné povahy. |
Nu, což o to, v první fázi by jistě i tuto variantu bylo třeba vzít v potaz. Ale prověřit. Ona by se pak propojila s řadou dalších informací, a bezpečnostní a zpravodajské složky by byly schopny složit dostatečně přesný obraz pachatelovy osobnosti. A současně by mohly učinit neideologický závěr o věrohodnosti íránské policie.
Pachatel totiž nebyl žádným „osamoceným vlkem“, který útočí bez varovných příznaků. V Austrálii byl vyšetřován kvůli kriminálním činům násilné povahy (spolupachatelství vraždy, sexuální útoky). V tomto kontextu pak čin s politickým vyzněním (rozesílání urážlivých dopisů rodinám australských vojáků, kteří padli v Afghánistánu) už měl být vyhodnocen jako „red flag“ – urgentní varování. A k tomu všemu pachatel navíc chystal ještě další dopisy, tentokrát rodinám britských vojáků padlých v Afghánistánu. Úřady mu v tom nějak (?) bránily, obvinil je tedy z porušování lidských práv.
Bude na australské vládě, aby si vyhodnotila, zda její složky neodvedly dobrou práci, nebo nejsou schopny ji odvést, anebo ji pojaly ideologicky.
Příklady z minulosti
Není to situace nová, kdy má někdo ideologicky jasno, ale realita mu uniká a on páchá hrozné škody.
- Nacističtí uprchlíci
Můžeme vzpomenout na proud nacistických uprchlíků těsně po skončení druhé světové války, který směřoval do Spojených států. Začínala studená válka a tito „odborníci“ byli z ideologických důvodů „potřební“ jako osvědčení a naprosto nekompromisní bojovníci proti komunismu. (Některým z nich, prokázaným válečným zločincům, zastavil výplaty důchodů americký prezident Barack Obama až letos.) Když Sovětský svaz zjistil, že tito nacističtí zločinci ujdou spravedlnosti, vmísil do jejich řad své špiony. Americký šnelcuk se zastavil až deset let po válce, když už se asi na Lubjance (KGB) řehtali příliš nahlas.
- StB a případ „Carlos“
Podobně i StB využívala ideologický rastr západních zpravodajských služeb k podsouvání agentů, kteří kvůli potvrzení svého „antikomunismu“ třeba strávili i nějaký čas ve vězení.
Na druhou stranu je zajímavé, že i když ČSSR v rámci ideologicky vedeného boje proti Západu poskytovala své území jako oddychový prostor různým „ideově spřízněným“ teroristům, nevěřila jim a například Iljiče Ramireze Sáncheze, zvaného Carlos, nepřestala sledovat ani na vteřinu.
V roce 1980 nechal Fidel Castro v náhlém hnutí mysli emigrovat kohokoliv. K lidem, emigrujícím z politických, rodinných nebo ekonomických důvodů, nechal na různá narychlo vypravená plavidla naložit též kriminálníky a pacienty psychiatrických léčeben. Spojené státy je z ideologických důvodů přijaly všechny, ale na tento Castrův vtípek jistě vzpomínají se slzami v očích dodnes, zejména na Floridě.
- „Casus belli“ proti Iráku
Ústřední postavou jednoho z nejpodivnějších případů vůbec, kdy ideologie potlačila zdravý rozum, je Ahmed Chalabi. V roce 1977 založil v Jordánsku banku Petra, která kvůli jeho podvodům v roce 1989 zkrachovala. V roce 1992 se stal jedním z představitelů Iráckého národního kongresu, exilové organizace bohatě sponzorované Spojenými státy, která do roku 2003 poskytovala USA informace, sloužící jako „casus belli“ proti Iráku. Přestože zpravodajské agentury Spojených států byly prokazatelně před Chalabim varovány (a uvnitř agentur samých panovala mezi skutečnými profesionály vůči Chalabimu nedůvěra), byly Chalabiho (des)informace skutečně použity k odůvodnění agrese do Iráku v roce 2003.
Všechny se posléze ukázaly být prefabrikáty, ale v danou chvíli ideologicky posloužily. Ke všemu se pak ještě objevilo (dodnes nevyvrácené) podezření, že Chalabi ve skutečnosti dělá pro Írán. Zničení Iráku, k němuž přispěl Chalabi, nazval bývalý agent CIA Robert Baer největším strategickým přešlapem USA v dějinách.
- Maraton v Bostonu
Vloni byla světová veřejnost zdrcena atentátem při maratonu v Bostonu. Americké úřady byly před pachatelem (ať je jeho jméno zapomenuto) prokazatelně varovány nejen ruskými zpravodajci. Britský list The Daily Mail s odvoláním na nejmenovaný, leč vysoce postavený a důvěryhodný zdroj uvedl, že americké ministerstvo pro vnitřní bezpečnost dostalo dopis od saúdskoarabské vlády s velmi konkrétním varováním.
Záměrné popuštění otěží?
Závěrem si můžeme klást otázku, zda v takovýchto a podobných případech jde o vysloveně odfláknutou práci zpravodajských a bezpečnostních orgánů, nebo zda se jedná o neúspěchy, které se občas přes veškerou snahu vyskytnou. Nebo zda jde o cosi nezbytného, co bylo nutno strpět v rámci dosažení mnohem závažnějšího cíle.
Z mysli se ovšem těžko dostává i podezření, zda někdy nejde o jakési „popuštění otěží zlu“, aby byla veřejnost bojovněji naladěna (jako býk v aréně) a bez přemýšlení akceptovala zostření legislativy či vojenské angažmá v zahraničí.
