Ve Washingtonu se na přelomu března a dubna konal summit o jaderné bezpečnosti. Jak trefně glosoval Tomáš Pojar, načasování neovlivnily nejnovější teroristické útoky v Belgii, ale to, že byl dlouhodobě plánovanou součástí loučení Baracka Obamy se světovou politikou v roli amerického prezidenta. Na druhou stranu ho lze chválit, že ve své „prezidentské závěti“ zdůrazňuje nutnost eliminovat šíření jaderných materiálů.
Prezident Obama jistě též chtěl ke konci svého funkčního období přivábit pozornost ke své zemi, která dělá z volby jeho následníka událost světového významu. Jako by se na světě nedělo nic důležitějšího. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, je však třeba s francouzsky píšícím křesťanem libanonského původu Aminem Maaloufem apelovat, že každý americký volič by si měl být vědom zvýšené odpovědnosti, neboť jeho hlas má na budoucí světové dění bohužel větší vliv než hlasy občanů kterékoliv jiné země.
Neúčast Ruska
Programem summitu byla „prevence jaderného terorismu pomocí účinného zabezpečení jaderného materiálu ve světě prostřednictvím zavádění efektivních opatření na národní úrovni a posilování mezinárodní spolupráce“. Zakončit jej mělo společné komuniké, v němž státy „potvrdí odpovědnost za bezpečnost jaderného materiálu a jaderných zařízení na svém území a zaváží se mimo jiné k dalšímu prohlubování vzájemné spolupráce při jejím zajišťování“.
Ruskou neúčastí na summitu o jaderné bezpečnosti se nic podstatného nestalo, pouze USA sankcionované Rusko odmítlo dělat stafáž na americké kulturistické přehlídce |
Prostě hladké řeči, opakování starých floskulí, mlácení prázdné slámy, slibování slíbeného, připouštění nepřepustitelné odpovědnosti, akcentování selským rozumem desítky let zjevného. Však také žádné podstatné závěry ze summitu nevzešly, světové agentury neměly o čem psát.
Jako by byl samotným účelem summitu propagandistický šťouch do Ruska, že prý se samo vyčleňuje ze slušné společnosti. To však Obamův poradce Ben Rhodes korektně „poslal k ledu“, když řekl, že USA s Ruskem „dlouhodobě a nepřetržitě pracují na otázkách jaderné bezpečnosti“. Lze tedy dovodit, že se ruskou neúčastí nic podstatného nestalo, pouze USA sankcionované Rusko odmítlo dělat stafáž na americké kulturistické přehlídce.
Otázka Severní Koreje
Značnou pozornost vzbudilo separátní jednání čínského prezidenta Si Ťin-pchinga s jeho americkým protějškem. Jednali zcela nepochybně i o jaderných ambicích Severní Koreje. Z geopolitického hlediska je zřejmé, že věc se nejvíce týká Číny. Severní Korea je navíc na USA zjevně alergická.
Má-li být dosaženo pokroku ohledně jaderných ambicí Severní Koreje, pravděpodobně nastane v tiché režii Číny, kdežto USA budou muset svou halasnou roli nejspíše pragmaticky omezit |
Má-li být dosaženo pokroku, pravděpodobně nastane v tiché režii Číny, kdežto USA budou muset svou halasnou roli nejspíše pragmaticky omezit. V případě společného východiska při hodnocení této situace je pak třeba říct, že vychází ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT, 1974), od níž však Severní Korea v roce 2003 odstoupila.
V této souvislosti by bylo zajímavé znát reakce kritiků Severní Koreje na veřejná prohlášení polských a ukrajinských politiků, kteří požadují rozmístit jaderné zbraně na území svých států (signatářů NPT), což velmi oslabuje věrohodnost mezinárodního tlaku proti severokorejským ambicím.
Irák a Írán
Významní politici v čele s americkými mluvili o pašování jaderného materiálu jako o velkém problému. Nutno zmínit, že i z opaku dokázaly USA udělat problém, dokonce se skandálním výsledkem. V roce 2002 George W. Bush veřejně tvrdil, že Irák chtěl nakoupit jaderný materiál v Nigeru, což bylo v rozporu se šetřením bývalého diplomata Josepha Wilsona, který svůj nesouhlas medializoval.
Následně se americká vláda dopustila bezprecedentního kroku proti zájmům země, když „za trest“ zveřejnila příslušnost Wilsonovy manželky Valerie Plameové k CIA. Prezidentův poradce Scooter Libby za to byl nepodmíněně odsouzen, ale prezident George W. Bush ho omilostnil.
Svět byl dlouhé roky v případě Íránu masírován hrůzyplnými zvěstmi, jež měly zřejmě za účel podobnou předbitevní přípravu jako v případě Iráku. Naštěstí Írán z této pasti vymanévroval znamenitě. |
Podobnému nařčení jako Irák čelil dlouhé roky i Írán, přestože znalci, jako je Fareed Zakaria, od počátku tvrdili, že Írán nepřekročí hranici obohacování uranu, zdůvodnitelnou průmyslovým nebo lékařským využitím. Tedy do 20 procent, od nichž je do zbrojně využitelného obohacení (90 procent) ještě strašně daleko. Nehledě k tomu, že Írán vlastnil jaderného materiálu tak na jednu, dvě hlavice. A neměl nosiče.
Nicméně svět byl dlouhé roky masírován hrůzyplnými zvěstmi, jež měly zřejmě za účel podobnou předbitevní přípravu jako v případě Iráku. Naštěstí Írán z této pasti vymanévroval znamenitě. Na druhou stranu, kdyby analytici zabývající se šířením jaderných zbraní postupovali profesionálně a statečně, nedali by politikům jiný výsledek, než že nejblíže jaderným zbraním (vyzkoušeným i s nosiči) jsou teroristé v Pákistánu, jehož politická stabilita je velmi sporná a bezpečnostní zajištění těchto zbraní na tom nebude o mnoho lépe.
Přesun světového dění
Mnozí pamětníci zpozorní, začne-li se mluvit, co všechno lze vyvodit ze zasedacího pořádku. Kdysi to patřilo k zábavě téměř lidové, zkoušet uhodnout změny ve stranických a vládních orgánech z toho, kdo vedle koho a v jaké řadě stál na prvomájové tribuně. Jenže nešlo jen o praktiku tehdejšího socialistického režimu.
Symbolika zasedacích pořádků je stará jak svět, a proto nezbývá než konstatovat, že na summitu seděl nejvyšší americký představitel mezi čínským a indickým. Což rozhodně nebylo podle abecedy. Pěkný námět k přemýšlení, což? Už i pro ruskou nepřítomnost.
Američané nepochybně velmi dobře vědí, že těžiště světového dění se přesouvá jinam. Proto jim nepřítomnost Ruska ani tolik nevadila. Vlastně naopak. |
Jako by chtěly USA trochu naklínovat organizace, jako je BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika), nebo SCO (Šanghajskou organizaci pro spolupráci: Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán, s Mongolskem, Indií, Íránem a Pákistánem jako pozorovatelskými zeměmi).
Američané totiž nepochybně velmi dobře vědí, že těžiště světového dění se přesouvá jinam. Proto jim nepřítomnost Ruska ani tolik nevadila. Vlastně naopak. Nicméně řeči se vedou, ale věci se dějí. Protiruské sankce také znamenaly snížení objemu obchodu Ruska pouze s Evropskou unií, kdežto s USA se zvýšil. Proto není bezdůvodné předpokládat analogický úkaz i v této oblasti.
Z toho by se pak dal vyvodit poměrně nadějný předpoklad, že navzdory tomuto mediálnímu a propagandistickému škorpení se společné rusko-americké řešení problémů ve skutečnosti nezastavilo.
