„Kojeňáků“ je zbytečně moc. Některé by se měly zrušit

Martina z Ústeckého kraje se matka narkomanka zřekla v porodnici. Chlapec nyní žije v kojeneckém ústavu. Jenže třeba na severní Moravě, kterou také značně sužuje chudoba, ghetta a drogy, by mu kraj dnes nejspíš zajistil vyrůstání v rodině, u pěstounů. Rozdíly v přístupu krajů jsou patrné. Zatímco některé nechtějí či neumějí počty dětí v kojeneckých ústavech snížit, jinde to není problém.

I když třetina krajů dává přednost pěstounské péči, kojenecké ústavy většinou neruší. V polovině z nich tak žije méně než deset dětí. Funguje pak jednoduchá rovnice: dětí ubývá a náklady rostou. Ministryně práce Jaroslava Němcová by proto změnila dětská centra na menší rodinné ústavy. Že je kojeneckých ústavů v Česku zbytečně moc a počty dětí v nich nejsou tak vysoké, jak bývá prezentováno, potvrzují i údaje získané organizací Lumos, které mají LN k dispozici.

Nenaplněná kapacita

Na začátku roku poskytovaly kojenecké ústavy zdravotní péči pouze 441 chlapcům a dívkám. Přitom právě počet dětí je častým argumentem pro zachování těchto zařízení. „Číslo je mnohem nižší a kraje by mohly řešit situaci podporou rodiny nebo jeho umístěním do přechodné pěstounské péče,“ tvrdí ředitelka Lumosu v ČR Petra Kačírková. Kromě sociálně-psychologických aspektů hovoří pro rušení „kojeňáků“ i další faktor: peníze.

Pokud například nevzroste počet dětí v ostravském Dětském centru Domeček, bude mu podle Lumosu letos poskytnuta veřejná dotace z krajských zdrojů na pobyt jednoho dítěte 2,7 milionu ročně, tedy 222 tisíc měsíčně. V takzvaných klokáncích, které poskytují krizovou pomoc ohroženým dětem do 18 let, je přitom dotace na jedno dítě stanovena zákonem na 22 800 korun měsíčně, odměna pěstouna je 20 tisíc korun. Řada krajů sice dětské domovy pro kojence má, ale zdaleka nemají naplněnou kapacitu.

Ve Zlínském kraji dva ústavy zrušili úplně, protože byly zcela prázdné. V dalších dvanácti z celkem 26 tuzemských kojeneckých ústavů pobývalo letos v lednu v každém méně než deset dětí. Téměř polovina dětí je soustředěna jen ve třech domovech: v Mostě, Praze a v Plzni. V nich však není snadné vytvořit prostředí, které by se co nejvíce podobalo rodině. „Takto velká zařízení – s kapacitou až 120 míst – jsou zcela proti současnému pojetí péče o dítě, které zohledňuje veškeré potřeby, a nejen zdravotní hledisko,“ tvrdí ředitelka organizace Lumos v ČR Petra Kačírková.

Méně, než se myslelo

S tím souhlasí i ministryně práce a sociálních věcí v demisi Jaroslava Němcová (ANO). Podle jejích představ by velké ústavy fungovat neměly, nahradila by je malá zařízení rodinného typu. Plánuje také sjednotit péči o ohrožené a opuštěné děti, která je dnes roztříštěná mezi resorty zdravotnictví, školství a sociálních věcí. O zákazu posílat děti do tří let do ústavů však Němcová neuvažuje. Dříve s tím počítala národní strategie, kterou v roce 2012 schválila vláda. Pro děti do tří let měl zákaz původně platit už od roku 2014 a pro starší, do sedmi let, od roku 2016.

O sjednocení péče pod jeden resort a zákaz posílat malé děti do ústavních zařízení usilovala v minulém volebním období tehdejší ministryně Michaela Marksová (ČSSD), záměry ale neprosadila. ČR přitom za velký počet dětí v ústavech a roztříštěnost péče mezi resorty práce, školství a zdravotnictví kritizoval Výbor OSN pro práva dítěte i další organizace. Podle asociace Dítě a rodina je Česko poslední zemí v Evropě, kde je možné do ústavu umisťovat novorozence, kojence a batolata do tří let věku. Ve skutečnosti je jich tam ale méně, než se dosud myslelo.

Důvody, proč oficiální statistiky uvádějí vyšší počet obyvatel ústavů, než kolik jich tam je doopravdy, jsou tři. Mnoho kojeneckých ústavů – 21 z 26 – dnes zřizuje také klokánky pro ohrožené děti. Oficiální statistika ale obě služby nerozlišuje, třebaže do klokánků se přijímají děti až do 18 let věku. Na začátku letošního roku tak v klokáncích zřízených při centrech pro děti do tří let pobývalo 170 chlapců a děvčat, z nichž 112 bylo čtyřletých nebo i starších. Dále v kojeneckých ústavech bylo celkem 72 dětí na pobytu s rodičem, většinou s matkou, což většina dětských center umožňuje.

Rozvoj alternativních řešení

Taková služba nespadá do definice ústavní péče o opuštěné děti, byť ji oficiální statistiky nerozlišují. Hlavní příčina zkreslení statistiky ale je, že 200 dětí zůstává v dětských domovech, i když překročily hranici čtyř let. Na jejich pobyt přitom tyto ústavy nejsou zařízené, neboť o děti se tam starají primárně zdravotní sestry. „Pro čtyřleté a starší proto zřizuje ministerstvo školství dětské domovy, kde se o děti starají vychovatelé s pedagogickým vzděláním. V těchto školských dětských domovech bylo k 31. říjnu 2017 celkem 725 volných míst,“ upozornila Kačírková.

Ke snižování počtu dětí v kojeneckých ústavech přispívá především rozvoj alternativních řešení, tedy práce s rodinou přímo v terénu a posilování pěstounské péče. A nejde o nedostupnou službu. V Česku je podle krajských úřadů momentálně 86 volných pěstounů, kteří mohou ihned převzít do péče až sto dětí. Rozdíly mezi regiony ukazují, že když se chce... Ve Zlínském kraji díky dobré dostupnosti alternativních řešení oba kojenecké ústavy zavřeli a transformovali je na poskytovatele sociálních služeb, jako jsou klokánky nebo podpora rodin s autistickými dětmi.

V Jihočeském kraji zavřeli kojenecký ústav v Husinci na Prachaticku už v roce 1994. Kraj sice usiloval dle mluvčího Radka Šímy o zřízení nového, nedostal ale souhlas ministerstva zdravotnictví. V Královéhradeckém a Pardubickém kraji je v ústavní péči již jen méně než deset dětí. V případě Olomouckého a Moravskoslezského kraje jde o jedenáct a 20 dětí, ale vzhledem k velikosti regionů to představuje pouze čtyři děti na deset tisíc do tří let věku v kraji. V Karlovarském kraji bylo sice v ústavní péči 18 dětí, ale jen tři místní, ostatní do zařízení přivezli především z Ústecka.