Jak odkrýt souvislosti zasuté pod racionálním moderním myšlením

Pokud se zdá nějaký jev nevysvětlitelný, máme sklon jej považovat za náhodný. Ptáme se totiž jen na základě svých omezených možností – otázky formulujeme momentálně dostupným způsobem. Věk rozumu odstartovaný v osvícenství pak kulhá, protože není úplný. Tento handicap pociťujeme stále silněji a snaha o celkový pohled začíná být zřejmá. Sbližování vědních oborů, zejména biologie, fyziky a psychologie, přináší novou situaci a změnu paradigmatu. Také západní a východní myšlení se sbližují a vzájemně inspirují a doplňují.

Kniha Příroda a duše švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875–1961) a rakouského teoretického fyzika Wolfganga Ernsta Pauliho (1900–1958) nepatří mezi návody na „lepší život“, ale je vědeckým, respektive duchem prostoupeným pojednáním. Přináší dva soubory studií, jejichž výběr však není nahodilý – jsou z padesátých let 20. století, kdy vyšly německy, a jsou uspořádány do samostatných i souvisejících kapitol.

Synchronicita

Jung a Pauli ve svém výzkumu dospěli k podobným závěrům, přestože každý z pozice vlastní profese. Nebyli uzavřeni do svých oborů, a proto hledali a nacházeli přesahy a propojení. Jejich osobnosti sice byly v mnohém v protikladu, ale paralelní a zčásti společné bádání se stalo námětem řady knih a studií. Výsledkem této inspirace a přitažlivosti je zmíněná kniha, jež původně vyšla v roce 1952. Světoznámý psycholog Jung a nositel Nobelovy ceny za fyziku Pauli za rok 1945 stojí za texty, v úhrnu za knihou, která je prorocká.

Společným jmenovatelem obou myslitelů je odkrývání souvislostí zasutých pod racionálním moderním myšlením. Jungův text „Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí“ shrnuje jeho velké téma synchronicitu, již definuje jako „časovou koincidenci dvou nebo více příčině nespojených událostí s obdobným významem“. Jung se mu věnoval od třicátých let, kdy ho inspirovaly diskuse a korespondence s Paulim, a ukazuje objevy a následné nové vědomí lidského ducha.

Jung svou studii ohraničuje dnes již známými, nikoli však vždy přijímanými skutečnostmi: „Výsledky moderní fyziky, jak známo, vyvolaly významnou proměnu našeho přírodovědeckého obrazu světa, neboť otřásly absolutní platností přírodního zákona a změnily jej v platnost relativní. Přírodní zákony jsou statické pravdy, tedy jsou naprosto platné, pouze jde-li o takzvané makrofyzikální dimenze. V oblasti velice malých dimenzí je však předpověď nejistá, respektive nemožná, protože se nechovají podle známých přírodních jevů.“

Otázka nevysvětlitelného

Za statickou pravdu – zákonitost – je považován především princip kauzality, tedy činnosti logicky a ověřitelně vysvětlitelné. Podle Junga však může být sepětí událostí i jiné (synchronicita), což vyžaduje i odlišné vysvětlení. Jde sice o skutečné, ale skryté souvislosti, které bývají považované za náhody, přičemž se Jung odvolává i na myslitele, kteří se v minulosti „skrytým významem náhody“ zabývali.

„Schopenhauer myslel a psal v době, kdy měla kauzalita jako kategorie a priori absolutní platnost. Ve svém vpravdě filozofickém zření otevřel úvahám oblast, jejíž obrysy přibližně a správně naznačil.“ Schopenhauerovu „vůli“ coby pod/vědomého hybatele však Jung nahrazuje kolektivními „archetypy“ – skrytými, ale významnými aktivními faktory. Z toho vyplývající „vzorce chování“ přinášejí specifický náboj, respektive „afekty“, jež omezují vědomí, ale otvírají nečekané obsahy.

Vše nevysvětlitelné, nahodilé a zdánlivě bez hlubšího smyslu nemusí být podle Junga, ale ani podle Pauliho nahodilé a beze smyslu. Jung v této souvislosti často používá termín „koincidence“ – v překladu souhlasnost, shoda, současný výskyt či časový souběh: „Případy koincidence smyslu – které musíme odlišovat od pouhých skupin náhod – spočívají, jak se zdá, v archetypálním základu.“

Intuitivně přes životní křižovatky

Jung v podstatě hledá a osvětluje „tajemné síly“ na základě hlubinné psychologie i „mystického světa.“ Nezvyklé shody okolností nemusejí představovat náhodu, nýbrž i smysluplnou koincidenci, která, jsme-li vůči tomuto jevu otevření a bdělí, nás může vést intuitivně přes životní křižovatky. Jde o občas až tajuplné setkání vnějšího světa s vnitřním Já.

„Ve vnějším světě se přihodí něco, co přesně odpovídá naší okamžité potřebě, a co nám ukáže, že lidská podstata a matka příroda zastupují dvě strany jedné mince,“ podotýká Jungův následovník, psychoterapeut David Richo, v knize Synchronicita. Skrytá moc zvláštní série náhod.

Richo i Jung nabízejí a doporučují „aktivní imaginaci“ blízkou buddhismu, ale i stále rozšířenější a přesvědčivější transpersonální psychologii. Synchronicita tak spojuje to, co se děje mimo nás, s tím, co se odehrává v našem nitru. Jungovo „bytostné Já“ přesahuje ego a izolovanost – neváže se na lineární čas, přičemž používá jiný způsob posloupnosti.

Předpověď a varování

Tomu odpovídají některé úvahy Pauliho, který rozlišuje poznání spásné a vědecké – východní a západní učenost, intuitivní a racionální přístupy či intepretace. „Myslím si, že úděl Západu je spojit vzájemně oba tyto základní postoje; na jedné straně kriticko-racionální, který chce porozumět, na druhé straně mysticko-iracionální, který hledá osvobozující prožitek jednoty,“ píše Pauli.

A v kapitolách „Věda a myšlení Západu“ a „Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědných teorií u Keplera“ hledá původ moderního rozdvojení, což ukazuje na vědcích či myslitelích, na nichž západní civilizace vyrostla, ale kteří si „byli ještě vědomi Boha“. Pauli zasvěceně provází myšlením Pythagorase, Platóna, Ficina, Goetha i alchymistů až na začátek 17. století, kdy se zásadně změnila a porušila jednota vědomí. Proto mohl na základě svých znalostí v padesátých letech 20. století předpovědět a varovat.

„Současná doba dosáhla bodu, v němž racionalistický postoj překročil svůj vrchol a je pociťován jako příliš úzký. Zastávám představu konečného překonání protikladů, k němuž patří obsáhlá syntéza. Varován neúspěchy našich předčasných pokusů o sjednocení v duchovních dějinách lidstva, neodvažuji se učinit jakoukoliv předpověď ohledně budoucnosti.“