První světová válka v letech 1914 až 1918 vyprodukovala jen částečně poražené Německo, které se za pouhých 14 let stalo Velkoněmeckou říší s Hitlerem, Goebbelsem, Himmlerem, Heydrichem, holocaustem a s následným rozdělením Evropy železnou oponou. A zničila nezastupitelný prvek stability a tlumení konfliktů v Evropě – středoevropskou mocnost, tehdy již téměř 400 let habsburskou.
Pokud by nezanikla, udržela by v mezích dobyvačné pruské/německé i ruské/bolševické snahy stejně, jako udržela Evropu naživu nejprve „zadržováním“ a později „zatlačením“ fatálního ohrožení evropské civilizace v podobě islámské expanze osmanských Turků od bitvy u Moháče v roce 1526.
Britský státník Winston Churchill v obou světových válkách obhajoval udržení, respektive obnovení středoevropské mocnosti útokem na „měkký podbřišek“ Evropy na Balkáně. V první světové válce nezdařeným výsadkem v Gallipoli, ve druhé pak útokem na Balkán a Jaderské moře, aby zabránil postupu nacistů i Rudé armády a osvobodil střední Evropu. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt a generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin však tento útok neschválili.
Nepravý mír
Velkou válku, později pojmenovanou první světová, a její důsledky způsobily zpupnost, setrvačnost myšlení a nezodpovědnost establishmentu tehdejších mocností a nedeklarované cíle jejich tajných služeb a generálních štábů a strategické plánování mnoho desetiletí dopředu.
První světová válka byla skutečně světová, trvala čtyři roky a neskončila pravým mírem – na Západě jen příměří, neprohra císařského Německa, a na Východě rozpad carského systému a jeho náhrada jiným, jenž přetrval až do roku 1990 |
Na konferencích ve Versailles, Saint-Germain-en-Laye a v Trianonu, na nichž se jednalo o mírových smlouvách, o tomto dalším směřování politici informobaní nebyli. Nebylo tedy jen jejich vinou. Řešili jako obvykle staré války. Francouzi a Němci tu z roku 1870 až 1871 kvůli Alsasku a Lotrinsku a z některých politiků se stali užiteční idioti.
Generálové a generální štáby plánovali nové války na základě těch předchozích, přičemž předpokládali, že budou stejné jako prusko-rakouská v roce 1866 či prusko-francouzská v letech 1870 až 1871, tedy s krátkými bitvami, v nichž narukovaní vojáci naplní počty padlých a zákulisně se dohodne staronové rozdělení a ovládání světa. Útrapy civilního obyvatelstva měly být jen nepřímé a krátkodobé. Války však nejsou stejné.
Od roku 1871, kdy ve Versailles vznikla Německá říše včetně Bavorska, ale bez Rakouska, uplynulo skoro 50 let. A velká válka byla hodně jiná, netrvala několik měsíců a nepředstavovala jen několikadenní bitvy, ale skutečnou apokalypsu. První světová válka byla skutečně světová, trvala čtyři roky a neskončila pravým mírem – na Západě jen příměří, neprohra císařského Německa, a na Východě rozpad carského systému a jeho náhrada jiným, jenž přetrval až do roku 1990.
Pozdní náprava
První světovou válku ukončilo příměří 11. listopadu
Versailleská a další mírové smlouvy mohly zabránit vývoji po první svěrové válce. Podobný postup vítězných mocností jako za druhé světové války v Teheránu a na Jaltě a po ní v Postupimi by pravděpodobně přinesl světový mír na více než 70 let. Svět mohl být ušetřen „železné opony“ a roznášení bolševismu po Zemi. |
Tato chybná rozhodnutí byla napravena až po druhé světové válce – nikoli reparace, jež nemohlo Německo plnit, ale Marshallův plán obnovy, nikoliv impotentní Společnost národů, ale Organizace spojených národů (OSN), nikoli plány na splácení německých reparací americkými krátkodobými půjčkami a basilejská mezinárodní banka k zakrytí nečinnosti, což Německo a jeho občany radikalizovalo, až je zcela zradikalizoval Hitler.
Navíc po druhé světové válce vznikl Mezinárodní měnový fond (MMF) a Banka pro obnovu a rozvoj a především se Churchill s Rooseveltem 26. ledna 1943 v Casablance dohodli na strategickém plánu Spojenců – tentokrát vést válku až do úplné porážky agresora. Žádné pochybné příměří s přiklepnutím Alsaska a Lotrinska Francii, žádné garance západních hranic agresivního Německa pro sousední země Francii, Belgii a Nizozemsko demilitarizovanou zónou. To vše mohlo být od roku 1919 jinak.
Versailleská a další mírové smlouvy mohly zabránit vývoji po první svěrové válce. Podobný postup vítězných mocností jako za druhé světové války v Teheránu a na Jaltě a po ní v Postupimi by pravděpodobně přinesl světový mír na více než 70 let. Svět mohl být ušetřen „železné opony“ a roznášení bolševismu po Zemi. Byla by i dlouhá období prosperity díky velmocím, MMF a OSN. Hospodářské krize by byly, ale nikoli nástup italských fašistů, německých nacistů a japonských militaristů.
Nebýt Američanů…
Podnět k tomu nejhoršímu vývoji po roce 1919 dal již v průběhu první světové války německý generální štáb a zpravodajské služby, zejména ty ve Švýcarsku, podporou ruských bolševiků v čele s Vladimírem Uljanovem „Leninem“, jehož jako vlivového agenta v zapečetěném vagonu a s financemi vyvezly do Petrohradu.
Nebýt Američanů v roce 1918, Německo by nejspíše první světovou válku vyhrálo. Nebýt Američanů ve druhé světové válce, nejen ve střední Evropě by z evropské civilizace nic nezbylo. Nebýt Američanů, v roce 1990 by studená válka neskončila. A zdá se, že bez Američanů se v současnosti západní civilizace v Evropě neudrží. |
Bolševici uskutečnili v Rusku převrat a brest-litevským mírem 23. března 1918 i za cenu ztráty poloviny evropské části ruské říše uzavřeli jednostrannou dohodu s Centrálními mocnostmi (Německá říše, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Bulharsko), čímž v roce 1918 uvolnili Německu desítky divizí pro západní frontu, aby mohlo porazit státy Dohody (Velká Británie, Rusko, Francie, USA, Itálie a další státy). Za to následně bolševici dodávali Německu zbraně a potraviny.
O činnosti Německé říše v letech 1917 až 1918 zpravodajské služby Dohody věděly, a proto tajně prováděly protiopatření. Podílela se na nich řada zpravodajců, politiků a odborníků, například britský geograf Halford John Mackinder, jeden ze zakladatelů geopolitiky a zástupců britské vlády na versailleské konferenci. Ten v roce 1904 zformuloval teorii Heartlandu a za první světové války považoval za nutné udržet od něj, tedy od Ruska, střední Evropu oddělenou. Cestoval i Ruskem a znal poslání československých legií a jejich možnosti.
Nebýt Američanů v roce 1918, Německo by nejspíše první světovou válku vyhrálo. Nebýt Američanů ve druhé světové válce, nejen ve střední Evropě by z evropské civilizace nic nezbylo. Nebýt Američanů, v roce 1990 by studená válka neskončila. A zdá se, že bez Američanů se v současnosti západní civilizace v Evropě neudrží. Západní Evropa je dnes stejně sebedestruktivní jako svého času Rakousko-Uhersko.
Wilsonových Čtrnáct bodů
Na začátku roku 1918 navrhl americký prezident Woodrow Wilson program Čtrnácti bodů, který řešil poválečné uspořádání Evropy a světa a jenž byl v protikladu k myšlení zejména francouzských politiků, jež mělo původ v 19. století. Britové souhlasili s Wilsonovým návrhem udržet středoevropskou mocnost vcelku jako novou demokratickou federaci národů, která dokáže samostatně a díky dostatečně silné ekonomice i armádě čelit rozpínavosti Německé říše a tlaku jakéhokoliv režimu v Rusku na evropský Západ.
Britové souhlasili s Wilsonovým návrhem udržet středoevropskou mocnost vcelku jako novou demokratickou federaci národů, která dokáže samostatně a díky dostatečně silné ekonomice i armádě čelit rozpínavosti Německé říše a tlaku jakéhokoliv režimu v Rusku na evropský Západ |
Středoevropská mocnost byla po staletí zavedeným státem se společnou měnou, která ale potřebovala poválečnou protiinflační měnovou korekci, nikoliv však šokovou hyperinflací jako německá reichsmarka v roce 1923. Experti na globální řízení měny existovali, například Angličan John Maynard Keynes, účastník versailleské konference za britské ministerstvo financí, a v Rakousku-Uhersku kupříkladu Alois Rašín či rakouští národohospodáři.
Keynesovy návrhy, jak efektivně ukončit první světovou válku, byly prosazeny až po druhé apokalyptické válce – prototypy pozdějšího MMF, Marshallova plánu, OSN a Světové obchodní organizace a budování světové a evropské prosperity namísto zejména francouzské vendety vůči Německu.
Keynes poukazoval na devastační účinky projednávaného „míru“ a kvůli nedostatku zdravého rozumu a pudu evropské sebezáchovy versailleskou konferenci opustil. I Keynesův kritik, francouzský ekonom Etienne Mantoux, přiznal, že jeho teze byly správné a nazval versailleský mír „kartágským“, protože vytvářel podmínky pro novou válku.
Federální řešení
Britové si uvědomovali význam středoevropské mocnosti pro stabilitu Evropy a zabránění války Pruska a Ruska. Anglický/britský stát po staletí věděl, že je třeba vytvářet rovnováhu v Evropě – nejprve habsburským soustátím a v roce 1918 středoevropskou (kon)federací. Habsburkové čelili tlaku Turků, Prusů i Rusů.
Angličané/Britové tento proces sledovali a nenápadně, ale efektivně jej podporovali nejpozději od druhé poloviny 16. století, kdy na pražském dvoře císaře Rudolfa II. působil John Dee, anglický špión s krytím alchymisty, matematika a astrologa. Velká Británie tehdy i dnes pragmaticky udržuje mír na evropském kontinentu.
Středoevropští národní vůdci doma i v exilu byli ještě v lednu 1918 stoupenci wilsonovského federálního řešení střední Evropy včetně Tomáše Garrigua Masaryka. Sám poslední rakousko-uherský císař Karel I. o ně od roku 1917 přes Švýcarsko a Belgie prostřednictvím aristokratických bratranců své manželky Zity usiloval. |
V tomto smyslu je legendární výrok lorda Palmerstona, dvojnásobného premiéra za královny Viktorie: „Nemáme permanentní spojence, nemáme permanentní nepřátele, máme jen permanentní a věčné zájmy.“ Řekl jej v diskusi, zda pomoci úsilí Poláků v Rusku o samostatnost, přičemž naznačil, že tak hluboko se Britů cizí, ač ušlechtilý konflikt, netýká, neboť věčným zájmem Velké Británie je spřátelená středoevropská mocnost.
V době Johna Dee, premiéra Palmerstona i v roce 1918 potřebovala anglická/britská mocnost suverénní středoevropskou mocnost schopnou obrany. Nikoli francouzský „cordon sanitaire“ nově vygenerovaných mocensky i vojensky neuhájitelných umělých států, ale kompaktní těleso, které se dokáže samo ubránit, ochrání civilizační hranice od Baltu k Jadranu směrem na pravoslavný východ a islámský jihovýchod a bude čelit německému sjednocení. Podmínky k uskutečnění tohoto cíle existovaly – Wilsonových Čtrnáct bodů.
Středoevropští národní vůdci doma i v exilu byli ještě v lednu 1918 stoupenci wilsonovského federálního řešení střední Evropy včetně Tomáše Garrigua Masaryka. Sám poslední rakousko-uherský císař Karel I. o ně od roku 1917 přes Švýcarsko a Belgie prostřednictvím aristokratických bratranců své manželky Zity usiloval (bohužel diplomatický skandál tomuto úsilí zabránil). A francouzský předseda vlády Georges Clemenceau také považoval nově federativně spojenou a spojeneckou střední Evropu za užitečnou.
Nejlépe informovaný politik
Britské impérium tehdy, za Churchilla později i dnešní Velká Británie má zvláštní vztahy s americkými „bratranci“ včetně zpravodajských služeb. Zatímco americká vojska v roce 1918 na západní frontě nastupovala k vítězství nad vilémovským Německem, britská armádní zpravodajská komunita plánovala setkání amerického prezidenta Wilsona kvůli Evropě s hlavním zástupcem osvícené a moderní střední Evropy T. G. Masarykem a jeho spolupracovníky.
Americký prezident Wilson již v září 1917 založil skupinu The Inquiry, v níž pracovalo 150 vysokoškolsky vzdělaných zpravodajců pod vedením jeho poradce plukovníka Edwarda House a filozofa Sidneyho Edwarda Mezese. Šéfem analytiků pak byl novinář a politik Walter Lippmann, díky němuž byl Wilson na versailleské konferenci nejlépe informovaným politikem. |
Americký prezident nebyl neinformovaný a neorientovaný, jak se tvrdí. Tento profesor, humanista a zdánlivě nepraktický akademik již v září 1917 založil skupinu The Inquiry, v níž pracovalo 150 vysokoškolsky vzdělaných zpravodajců pod vedením jeho poradce plukovníka Edwarda House a filozofa Sidneyho Edwarda Mezese. Šéfem analytiků pak byl novinář a politik Walter Lippmann, díky němuž byl Wilson na versailleské konferenci nejlépe informovaným politikem.
Na tajném jednání 29. října 1918 se však plukovník House a britský a francouzský premiér Lloyd Georg a Clemenceau dohodli na zrušení Wilsonových Čtrnácti bodů, čímž rozstřelili střední Evropu do národně většinou nehomogenních států s novým právem menšin na sebeurčení. Zda byl T. G. Masaryk americkým prezidentem informován o výstupech skupiny The Inquiry, se již asi nedozvíme, zřejmě o ní a jejích záměrech nevěděl, ale argumentů a impulsů k rozhodnutím Američanů poskytl mnoho.
Zkrácená historie
Z data tohoto tajného jednání vyplývá, že vyhlášení a zajištění nového Československa v Praze 28. října 1918 (o den dříve) bylo zcela samostatným a odvážným činem domácího odboje – „mužů 28. října“, Aloise Rašína, Antonína Švehly, Františka Soukupa, Jiřího Stříbrného a Vavry Šrobára.
Ti tento převrat profesionálně a efektivně zvládli a postavili ostatní hráče – habsburský stát, Německo, Dohodu i český zahraniční odboj – před hotovou věc. A možná, že urychlili a usměrnili vývoj událostí, jenž na mezinárodní scéně ukončil nesmyslnou, nepochopitelnou a podivnou válku.
Zkrácená historie versailleské „mírové“ smlouvy a souvisejících smluv o ukončení údajně poslední války v dějinách pak zní: americký prezident Wilson z jednání odešel, USA tyto smlouvy nepodepsaly, ani se nestaly členem jimi prosazované Společnosti národů. A jako velmoc se z Evropy stáhly až do napadení Pearl Harboru Japonskem 7. prosince 1941. |
Český zahraniční odboj pravděpodobně 28. října neměl žádný pokyn/informaci k převzetí moci v nově plánovaném Československu, protože zmíněné tajné jednání se odehrálo o den později. Zkrácená historie versailleské „mírové“ smlouvy a souvisejících smluv o ukončení údajně poslední války v dějinách pak zní: americký prezident Wilson z jednání odešel, USA tyto smlouvy nepodepsaly, ani se nestaly členem jimi prosazované Společnosti národů. A jako velmoc se z Evropy stáhly až do napadení Pearl Harboru Japonskem 7. prosince 1941.
Ponechaly ji versailleským ješitům – evropským „vítězným“ mocnostem a jejich komparzistům z nově vytvořených států včetně československého ministra zahraničí Edvarda Beneše –, kterým se však nepodařilo udržet v Evropě mír ani samostatné Československo.
Po skončení druhé světové války sice USA v Evropě zůstaly a udělaly kroky, které měly učinit již v roce 1919, ale Československa se netýkaly kvůli dřívějším dohodám Spojenců. Dnes USA balancují ve vztahu k Evropě mezi rozhodnutím z ní odejít, nebo posílit svůj vliv.
Separátní mír
Strategický problém nastal po uzavření brest-litevského míru v březnu 1918, kterým bolševické Rusko uzavřelo separátní mír s Německem, čímž zradilo Dohodu. Obětovalo půl svého evropského území (od Estonska po řeku Don), aby si bolševici ve zbytku Ruska v občanské válce zajistili vítězství. Tento mír umožnil německému císařství přesunout statisíce vojáků na západní frontu k průlomu Ludendorffovou ofenzívou. Naštěstí tehdy nastoupili Američané.
Strategický problém nastal po uzavření brest-litevského míru v březnu 1918, kterým bolševické Rusko uzavřelo separátní mír s Německem, čímž zradilo Dohodu. Obětovalo půl svého evropského území (od Estonska po řeku Don), aby si bolševici ve zbytku Ruska v občanské válce zajistili vítězství. |
Plány dvou militaristických a expanzionistických států Ruska a Německa nevyšly a Rakousko-Uhersko přesunulo své válečné úsilí na italskou frontu, kde zažilo i svou smrt. Poválečné Německo mělo být udrženo na uzdě omezením armády na sto tisíc mužů a zákazem tanků, vojenských letadel, ponorek a generálního štábu.
Po proradnosti bolševiků, všehoschopnosti císařského Německa, sebezhroucení Rakouska-Uherska a konci plánované středoevropské federace přišel na řadu plán B – uspořádat střední Evropu do nových samostatných států proti bolševickému Rusku, ale především jako bojiště dvou příštích mocností v Evropě – Ruska a Německa –, aby se tam oslabily a rozdělily si tento francouzský vynález v podobě „cordon sanitaire“.
Popření zbožných přání
Na západní frontě hranici garantovaly dohody – demilitarizovanou zónu na levém břehu řeky Rýna kontrolovala 15 let francouzská armáda –, na východ od Německa však nebyla garantovaná žádná hranice, přestože i zde mohla být zřízena nárazníková demilitarizovaná zóna, například v Dolním Slezsku, což by prospělo bezpečnosti znovuzrozeného Polska i Československa.
Vrcholem popření zbožných přání strategických plánovačů z roku 1918 pak byl Pakt Molotov–Ribbentrop ze srpna 1939 a jeho tajný dodatek, jenž rozděloval zbytek „cordon sanitaire“ – Polsko a baltské státy |
V roce 1922 německý ministr zahraničí Walther Rathenau podepsal v Rapallu s ruskými bolševiky tajnou smlouvu o společném vyvoji, výrobě a zkouškách vojenské techniky, která byla ve Versailles Německu zakázána, a o společném výcviku jednotek – oficiálně neexistujících – v Rusku. Dnes bychom to nazvali přípravou na hybridní válku.
Ta přišla na řadu ve 30. letech obsazením demilitarizované zóny v Porýní, již Francouzi už několik let nekontrolovali, anšlusem Rakouska, Mnichovskou dohodou a obsazením zbytkového „Česko-Slovenska“. Vrcholem popření zbožných přání strategických plánovačů z roku 1918 pak byl Pakt Molotov–Ribbentrop ze srpna 1939 a jeho tajný dodatek, jenž rozděloval zbytek „cordon sanitaire“ – Polsko a baltské státy.
Změna strategie
V první polovině roku 1918 se státy Dohody odklonily od Wilsonova programu Čtrnácti bodů, jejž předložil Kongresu 8. ledna 1918, zejména od desátého bodu – vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska, přičemž národy žijící v Rakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status – k novému a jiným cílům sloužícímu konceptu „cordon sanitaire“ namísto obranyschopné (proti Rusku i Německu) středoevropské federace autonomních národů.
Nakolik byli politici ze střední Evropy v exilu i doma o změně strategického plánu Dohody informováni, dnes v podstatě nelze zjistit. Jako „pochopení a dárek“ národním zájmům obrat ve strategii sdělil až 19. června 1918 při setkání s T. G. Masarykem prezident Wilson, přičemž oba humanitní profesoři měli radost z rozšíření, de facto rozmělnění desátého bodu Wilsonova programu.
Frankofila Edvarda Beneše v Paříži určitě potěšil nový francouzský projekt „cordon sanitaire“ jako budoucího bojiště, aniž by o tom postižení včetně Beneše byli informováni. Dostal sice post místopředsedy ve velkolepé, ale jen formální a neakceschopné Společnosti národů, změnu strategie Dohody však nikdy nepochopil, zejména v roce 1938. |
Stalo se to však až po lobbingu amerických Čechů a politiků a vyztužení české pozice Pittsburskou dohodou, kterou 30. května podepsali čeští, slovenští a rusínští zástupci a jež přiznávala autonomii v novém československém státě Slovákům a Rusínům. Frankofila Edvarda Beneše v Paříži určitě potěšil nový francouzský projekt „cordon sanitaire“ jako budoucího bojiště, aniž by o tom postižení včetně Beneše byli informováni.
Dostal sice post místopředsedy ve velkolepé, ale jen formální a neakceschopné Společnosti národů, změnu strategie Dohody však nikdy nepochopil, zejména v roce 1938. Zástupce slovenského zahraničního odboje Milan Rastislav Štefánik, vědec, voják, výzkumník a stoupenec Francie, nejvíce otevřel a udržoval styky s francouzskou a italskou vládou.
Dodnes nevysvětlená smrt tohoto hlavního zákulisního hráče a velké osobnosti při havárii jím řízeného letadla v roce 1919 vznáší otazníky o jeho vztazích s českými a slovenskými politiky. Jako příslušník francouzské armády a současně ministr vojenství v Kramářově vládě však asi věděl o strategii mnohem více než Beneš, zejména když plány pro československou prováděl generální štáb v čele s Francouzi.
Spolehlivé ohraničení
Churchill viděl již na konferenci v Teheránu v roce 1943, že střední Evropa spadne do ruské sféry vlivu nejpozději v roce
Proto vznikl Marshallův plán. George C. Marshall byl nejen schopný ministr zahraničí USA, ale především náčelník generálního štábu americké armády, který již na konferenci v Casablance v lednu 1943 věděl, čemu budou západní Evropa a USA strategicky čelit. Tento pětihvězdičkový generál pak o několik roků později a v jiném postu uskutečnil svůj slavný plán, který Evropu postavil na vlastní nohy a zachránil jí svobodu, tedy její západní části, když jako ministr zahraničí přijal strategii zadržování komunismu.
Winston Churchill považoval železnou oponu za spolehlivé ohraničení tehdejšího světa a zasazoval se, aby část okupovaného Německa spravovaná Francií, Velkou Britániií a USA byla ekonomicky podporovaná, a nikoliv vysávaná reparacemi jako po první světové válce |
Jeho válečný kolega Dwight Eisenhower jako americký prezident rozšířil tuto strategii na zatlačování. Prezident Richard Nixon urychlil pád komunismu politikou „détente“ a prezidenti Ronald Reagan a George Bush starší pak společně s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou přivedli v letech 1989 až 1990 strategii z Casablanky k vítězství.
V roce 2018 máme opět „cordon sanitaire“ tvořený více než deseti malými „národními“ státy, jež vznikly z trosek bývalé středoevropské mocnosti, již před druhou světovou válkou postrádal i Churchill:
„Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“