Jak být dobrým novinářem

Některé příčiny současného společenského neklidu je třeba hledat v médiích, například v jejich poklesu příjmů z reklamy, sociálních sítích či ve fake news. Francouzská expertka na gramatiku, rétoriku a stylistiku Ingrid Riocreuxová ve své knize La Langue des medias (Jazyk médií) analyzuje jazyk médií, zejména francouzských, přičemž českých je podobný.

Podle Riocreuxová prostřednictvím médií vnímáme svět a jejich hlavní role by se měla podobat sklům ve vitríně, jež fungují nejlépe, pokud je neregistrujeme. Média by měla tímto způsobem přinášet informace, jenže do tohoto přenos často zasahují. Jde tedy spíše o komunikaci, za níž informace ovlivňují, například volbou témat. Navíc ten, kdo komunikaci řídí, rozhoduje o tom nejdůležitějším pro přijetí informace – jazyku.

Manipulace médii

Riocreuxová uvádí jako příklad migraci do Evropy. Slovo zvolené pro migranty určuje postoj k migraci. V případě běženců je pozitivní, protože je většinou vyhnala válka nebo přírodní katastrofa. Je-li použito slovo přivandrovalci nebo nájezdníci, pak je postoj k migraci negativní. Běženci a nájezdníci označují stejnou realitu, mění se jen jazyk. Ten je nástrojem komunikace médií, protože jím signalizují, co je správné si myslet. Pokud někdo použije zakázaná slova, je z nich vyloučen.

Bylo by naivní si myslet, že média jsou čistá, jako bývají skla ve vitrínách, často jsou špinavá a záměrně ukazují jen část pravdy. Analýzou jazyka Riocreuxová umožňuje pochopit proces manipulace médii – je-li vědomá, čí nikoliv. Kritika jazyka používaného médii se omezuje na anglismy, ale je třeba jít ke kořenu problému. Novinář by neměl používat jazyk pouze ke své práci, ale měl by jej mít rád a pečovat o něj.

V důsledku jazykových formulací se z mainstreamových novinářů stávají inkvizitoři – jako v případě otázky v rozhovoru s šéfkou Národní fronty Marine Le Penovou: „Je Marine Le Penová Charlie Hebdo?“ Její nebezpečí spočívá především v tom, že očekává jednoznačnou odpověď, přičemž není jasné, co přesně znamená „být Charlie Hebdo“. Pokud souhlas s novinářskou svobodou, odpověď může být kladná, ale pokud s tím, co je obsahem tohoto časopisu, pak záporná.

Dva extrémní postoje

Takové otázky škodí svobodě projevu, protože odpověď všichni očekávají. Pokud se někdo pokusí vzdorovat, a provokativně odpoví nesprávně, čeká ho mediální lynč. Často se pak takový člověk kaje – omluví se za ostřejší výraz nebo nevhodné vyjádření. V nejhorším případě mu může být zakázáno vyjadřovat se v médiích. To se stalo francouzskému komikovi Dieudonnému, který se několikrát vyslovil antisemitsky a kontroverzně. Proto začal používat sociální sítě a sám si organizovat vystoupení.

Novináři získali díky moci zakazovat vyjadřování se v médiích novou roli ve společnosti – hlídají v ní pořádek, nikoli však politický, ale ideologický. Toto ideologické vymezení se především projevuje v používání jazyka jako kódu nezbytného pro pochopení skutečnosti, což Riocreuxovou vede k odmítnutí dvou extrémních postojů – naivního a věřícího v teorii spiknutí.

Naivní postoj spočívá v tom, že informace v médiích považuje za pravdivé, a lze jej popsat větou: „Bylo to v novinách, pak to musí být pravda“. Postoj věřící v teorii spiknutí pak předpokládá, že novináři lžou, nebo chtějí manipulovat. Riocreuxová jej odmítá a ukazuje, že většina manipulací nebo chybných informací je spíše důsledkem neznalosti nebo nesvědomité práce než úmyslného lhaní. Společným znakem obou postojů je, že považují média za nástroje propagandy a jediné správné odpovědi.

Projekce do informace

Pocit, že média jsou součástí spiknutí, má původ v opakování výroků. Většina novinářů vědomě, či nevědomě napodobuje své kolegy, aby byli společensky přijatelní. V novinařině proto nejde o hledání pravdy, ale zaujmutí správného názoru. Novinář nechce manipulovat, a pokud to činí vědomě, je to vždy v dobrém úmyslu – nechce, aby si čtenář myslel něco chybného. Většina jeho nepřesností není úmyslná, ale důsledkem nedostatečné znalosti jazyka.

Ovládat dobře vlastní jazyk je těžké, zejména v případě francouzštiny, v níž například používání členů nebo předložek není jen záležitosti gramatiky, ale i přesného myšlení, přičemž nezbytným předpokladem pro psaní textů je dostatečná slovní zásoba. V článcích většiny novinářů o náboženství se však objevují velké neznalosti a špatné výrazy, z čehož vyplývá, že jím pohrdají, neboť náboženská vyznání nejsou pokroková.

Riocreuxová analyzuje výroky v médiích, přičemž se zaměřuje na projekci novináře do informace, kterou chce předat – svým jazykem dává najevo, čemu věřit, přičemž používá slova, jež vznikla v médiích. Například slovo „homofobie“ jednak dobře zní, jednak obsahuje konotaci, že ten, kdo je „homofob“, není důvěryhodný. Není však vnitřně logické, protože „homo“ znamená člověk, a proto „homofob“ by měl mít strach ze všech lidí. Novináři by měli používat termín „homosexuální fobie“, který však tak dobře nezní.

„Fobie“ se objevuje často, například ve slovech islamofob nebo eurofob, jejichž význam sice je nejasný, ale zato jsou značně expresivní. A stejně jako slovem skeptik, které se používá ve spojení euroskeptik nebo klimatoskeptik, jím lze snadno manipulovat. Stačí, když moderátor v úvodu debaty řekne: „V dnešním pořadu budou diskutovat klimatologové s klimaskeptiky“. Vzkaz je jasný – vědec-klimatolog bude diskutovat se skeptikem-amatérem. Od začátku je jasné, kdo je důvěryhodný.

Politická korektnost

Novináři jsou často považovaní za stoupence politické korektnosti – napůl pravdy, o níž však všichni vědí, že se má říkat, a která je založena na roli novinářů coby strážců smíru ve společnosti. Například politicky nekorektní je mluvit o možné občanské válce muslimů a Francouzů. Tento názor je vyloučen z veřejné diskuse, aby lidé byli v klidu. Důsledkem politické korektnosti je také dělení názorů na pokrokové a konzervativní. Ten pokrokový je vždy správný, protože pokrok je dobro. Konzervativní je špatný, neboť kritizuje dobro.

Riocreuxová na závěr uvádí, co by si měl novinář uvědomovat. Současná novinářská práce slučuje předávání informací a komunikaci. Komunikuje-li novinář informaci, měl by se vyjadřovat všem srozumitelným jazykem, zachovávat společenské normy a respektovat gramatiku. Především by však neměl komunikovat marketingově a propagovat názory nebo osoby. A už pouhá myšlenka, že by tímto způsobem mohl dělat svou práci, z něho dělá špatného novináře.