Lidé, kteří sledují politiku, již několik týdnů čekají, zda kvůli sporu prezidenta Miloše Zemana a předsedy ČSSD Jana Hamáčka o post ministra kultury nepadne vláda. A lidé, kteří sledují, jak se chovaly vlády k resortu kultury od listopadu 1989, se jen smějí a diví, protože nechápou, proč by měla padnout vláda zrovna kvůli ministerstvu, jehož problémy byly pro české politiky uplynulých zhruba 30 let až na posledním místě.
A ptají se, zda v této situaci není úplně jedno, bude-li kultura svěřena politikovi krajského formátu, okresního formátu nebo dokonce vesnického formátu. Proč by měl být starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda lepším ministrem kultury než bývalý primátor Olomouce? Současný konflikt mezi prezidentem republiky a vládou, který se snad vyřeší, možná nemusel vzniknout, kdyby ČSSD tvrdohlavě netrvala na Šmardovi.
Minimální finanční příspěvek
Když se objeví na obrazovce, vidíme nadmíru arogantního, neoholeného, špatně oblečeného a drze se usmívajícího člověka, který dává najevo, že mu je úplně jedno, zda bude ministrem kultury, nebo ne. Navíc patří do takzvaného appianského nebo chcete-li bakalovského křídla v ČSSD, tudíž i kdyby byl ve vládě, na konflikt s premiérem Andrejem Babišem je předem zaděláno. Rozumnější by proto bylo, kdyby sociální demokraté našli přijatelnějšího kandidáta, protože existuje politické riziko, že Šmarda v čele ministerstva může napáchat větší škody než Staněk.
Jenže strana se z debaklu ve volbách do Evropského parlamentu stále nevzpamatovala a oslabený předseda musí vyhovět názorovým proudům v ČSSD, takže nalezení alternativy nebude jednoduché. Na tomto sporu, jehož vyřešení si už přeje snad i Miloš Zeman, přece jen lze najít něco pozitivního. Zájem širší veřejnosti o resort kultury jednoznačně roste, což vyplývá i z vášnivých diskusí na sociálních sítích. Možná že nastal okamžik, kdy si naši politici konečně uvědomili jedinečný význam kulturních institucí, které ministerstvo řídí.
Kulturní instituce, které řídí ministerstvo kultury, patří mezi to málo, co nám ještě zbylo, přesněji řečeno v českých rukou, co minulé vlády ODS a ČSSD v rámci privatizace neprodaly hluboko pod cenou. Přitom podniky s vlastníky v zahraničí, ač vydělávají miliardy, přispívají na udržování a rozvoj českých kulturních institucí jen minimálně. |
Patří mezi to málo, co nám ještě zbylo, přesněji řečeno v českých rukou, co minulé vlády ODS a ČSSD v rámci privatizace neprodaly hluboko pod cenou. Všechny banky, pojišťovny, většina energetiky, vodárenství, telekomunikace a velké průmyslové a potravinářské firmy mají zahraniční vlastníky. Ovládají je buď západní nadnárodní společnosti, nebo firmy v daňových rájích, jako je Nizozemsko, Kypr, Lucembursko, Lichtenštejnsko a další, navíc mnohdy ani netušíme, kdo jsou jejich koneční vlastníci.
A realita je taková, že tyto podniky, ač vydělávají miliardy, přispívají na udržování a rozvoj českých kulturních institucí jen minimálně. Přitom doma, kde mateřské společnosti mají mnohem menší tržní podíl i zisk než dcery v České republice, podporují tamní kulturu mnohonásobně více.
Dá se říct, že vzhledem k jejich obratu a zisku, které každý rok v řádu stovek miliard korun z České republiky odnesou, jde o drobky, a ředitelé českých divadel, galerií, muzeí či hudebních těles se nedůstojně plazí před šéfy velkých firem s vlastníky v zahraničí, aby jim poskytli milion. A nebude tomu jinak ani v příštích 30 letech, protože u nás se těžko najde politická síla, která tyto mocné společnosti přesvědčí, proč by měly podporovat českou kulturu mnohem více.
