Máloco vystihuje lépe, co se stalo se světem, než depresivní titulní strana jednoho z březnových čísel prestižního britského časopisu The Economist. Je na ní obrázek zeměkoule s cedulí „Zavřeno“. A právě to se stalo. Vlády desítek zemí se rozhodly stovkám milionů lidí v obavě před lavinovým šířením nového koronaviru SARS-CoV-2 naordinovat úplný či částečný zákaz vycházení a uzavření obchodů, včetně západních demokracií a víc než miliardové Indie.
Přitom ještě před pár měsíci většina těchto lidí při pohledu na zprávy z Číny, kde v karanténě uvízly „jen“ desítky milionů lidí, říkala, že tohle u nich na rozdíl od autokratické Číny nebude nikdy možné prosadit. Stačilo pár týdnů a větší demonstraci schopnosti státu ovládat své občany nenajdeme. V novodobé historii rozhodně ne – reakce na jakékoli jiné epidemie, i když zaznamenaly třeba více než milion obětí jako v případě hongkongské chřipky v šedesátých letech 20. století, byly mnohem méně drakonické.
Srovnatelné je to jen se světovými válkami, celonárodní mobilizací a zdánlivým či skutečným bojem o přežití. Pouze tehdy stát rozhodoval o celé ekonomice a o osobní svobodě každého jedince.
Koordinace odpovědi
Válce odpovídá i současná rétorika. Mluví se o „boji“ proti infekci, „válce“ s virem a o zdravotnících jako o lidech z „první linie“, kteří „bojují za celou společnost“. Vše se navíc odehrává – opět jako za války – za extrémní nejistoty. Jen namátkou – vůbec nevíme, jaká je skutečná úmrtnost na infekci covid-19 způsobenou zmíněným koronavirem, zda zanechává, či nezanechává vážné zdravotní následky, ani to, zda lze proděláním nemoci získat dlouhodobou imunitu a nemoc následkem přirozeného výběru přestane být nebezpečná, nebo se bude každý rok vracet a vyžadovat tisíce či desetitisíce obětí.
Stát dokáže koordinovat odpověď lidí na rozptýlenou hrozbu, jíž je epidemie, a ukáznit „černé pasažéry“, lidi, kteří by se chtěli jen vézt a neplatit, nedodržovat omezení a spoléhat se, že je budou dodržovat ostatní, a chránit je tak před infekcí. Stát má navíc občany bránit nejen před epidemií, ale i před ekonomickými následky, které karanténní opatření přinesla. A ty nejsou malé. |
Lidé dali národnímu státu ohromnou důvěru, neprotestovali, když vláda uzavřela obchody i firmy a zakázala shromažďování. Dobrovolně se vraceli z ciziny s tím, že jedou „domů“. Přijali uzavření hranic včetně superpřísného zákazu vycestovat kamkoli a neptali se, proč zakázat vstup cizinců. Důvod je jasný – víme (nebo si to alespoň myslíme), že zásah státu může zabránit šíření infekce nebo omezit její dopady.
Protože stát dokáže koordinovat odpověď lidí na rozptýlenou hrozbu, jíž je epidemie, a ukáznit „černé pasažéry“, lidi, kteří by se chtěli jen vézt a neplatit, nedodržovat omezení a spoléhat se, že je budou dodržovat ostatní, a chránit je tak před infekcí. Stát má navíc občany bránit nejen před epidemií, ale i před ekonomickými následky, které karanténní opatření přinesla. A ty nejsou malé.
Podle Mezinárodního měnového fondu nás letos čeká největší ekonomický propad od velké recese ve třicátých letech 20. století. Zasáhne více než 90 procent všech zemí světa (za finanční krize v roce 2009 to bylo 62 procent) naráz a ztráty z produkce, která nebude, jsou v amerických dolarech počítány stěží představitelným číslem začínajícím devítkou následovanou dvanácti nulami. Zásah státu proto musí být masivní – a lidé silný stát přijímají.
Monitorovací technologie
Překvapivá věc? Ale kdepak. Tendence k uctívání silného státu, uzavírání se před cizinci a proti globalizaci tu byly už před epidemií. Stejně jako chvála kontroly území a obyvatel kvůli jejich bezpečnosti. Pandemie koronaviru tyhle nápady jen posílila. Stačí si vzpomenout na reakce některých evropských politiků v době migrační krize v roce 2015 nebo se podívat na příčiny brexitu – britský novinář a bývalý vysoký státní úředník James Crabtree je popsal serveru Foreign Policy jako rebelii pro současnému způsobu globalizace.
Připomeňme také amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož politika „America First“ neboli Amerika především má v sobě uzavírání se světu zakódováno a na ostatní nebere ani zdánlivý ohled. Nebo další příklad: pamatujete ještě na vlnu atentátů přívrženců teroristické organizace Islámský stát v letech 2015 a 2016 v Evropě? Okamžitě se vyrojilo plno expertů, kteří radili sledovat kdekoho, a mnozí novináři a občané jim za to tleskali. Naneštěstí stejně jako zástupci bezpečnostních služeb.
Role monitorovacích technologií může být totiž v porážce viru rozhodující a údaje z mobilů, kreditních karet a dalších zařízení pomoci vyhledat potenciální nakažené, ještě než nemoc rozšíří dál, možná dřív, než budou infekční. Demokratické země využívají těchto údajů s omezením či na dobrovolné bázi, autoritativní režimy a diktatury se s tím nemažou a jdou na to bezohledně, na co čekat. Ale jaký bude výsledek? |
Teroristé Islámského státu se teď už sice do Evropy nevydávají kvůli obavám z infekce koronavirem, ale koronavirus tento sen může naplnit. Je přece třeba zabránit rozšiřování infekce, která je smrtelnější než hrstka teroristů, proto se stát snad konečně vyzbrojí moderními technologiemi sledujícími pohyb občanů, čímž jim zajistí bezpečí! Se státem na tom spolupracují velké elektronické a internetové firmy.
Role monitorovacích technologií může být totiž v porážce viru rozhodující a údaje z mobilů, kreditních karet a dalších zařízení pomoci vyhledat potenciální nakažené, ještě než nemoc rozšíří dál, možná dřív, než budou infekční. Demokratické země využívají těchto údajů s omezením či na dobrovolné bázi, autoritativní režimy a diktatury se s tím nemažou a jdou na to bezohledně, na co čekat. Ale jaký bude výsledek?
Hygienicko-bezpečnostní stát monitorující zdraví občanů v jejich zájmu, ale zároveň posilující vlastní roli. Už i demokratický Izrael sleduje své občany technologiemi, které dosud používala jeho tajná služba Šin bet jen proti teroristům. Jde o dočasná opatření, ale jak napsal v deníku Financial Times Juval Harari, izraelský historik zabývající se dlouhodobými trendy, dočasná krizová opatření mají nepříjemnou vlastnost přetrvávat velmi dlouho. Vždycky přece někde číhá nová krize.
Pomoc v této i dalších krizích
Hygienická opatření státu je třeba chránit před tím, aby je nepokazil někdo zvenku. Nemoc se totiž šíří bez ohledu na hranice, a protože vlády nedůvěřují postupu jiných vlád a chybí společná koordinace, výsledkem je závora na hranicích. Část populace tomu tleská, v Česku bylo podle průzkumů pro zavření hranic minimálně do konce roku více než 60 procent obyvatel, byť je přínos tohoto kroku dle expertů Světové zdravotnické organizace pochybný. Ale to víte, cizinec není našinec.
Rozhodně se do Evropy nevrátí časy hromadného přijímání uprchlíků a mrtvý je možná i volný pohyb přes hranice do budoucna. Pro českého premiéra Andreje Babiše možnost vycestovat není prioritou: doma je přece dobře, jinde chtějí potvrzení o bezinfekčnosti či uvažují o koronapasech – potvrzení, že člověk nemoc prodělal a pravděpodobně ji nemůže znovu dostat a roznést. Další požadavek k zajištění „ekonomické bezpečnosti“ je snaha o rozšíření sociálního státu.
Nejde už jen o základní podporu v nezaměstnanosti či v nemoci, stále víc se mluví o základním nepodmíněném příjmu a jednotné dávce pro všechny, pokud možno tak velké, aby pokryla všechny základní potřeby. Dnes už nikomu nepřijde divné, že o něčem takovém mluví hosté vážně i na americké byznysové televizi CNBC. Stát má přispět v této krizi, v těch budoucích, pořád. |
Nejde už jen o základní podporu v nezaměstnanosti či v nemoci, stále víc se mluví o základním nepodmíněném příjmu a jednotné dávce pro všechny, pokud možno tak velké, aby pokryla všechny základní potřeby. Dnes už nikomu nepřijde divné, že o něčem takovém mluví hosté vážně i na americké byznysové televizi CNBC. Stát má přispět v této krizi, v těch budoucích, pořád. S tím souvisejí úvahy o lokalizaci výroby, soběstačnosti ve výrobě léků či zdravotnických pomůcek, v produkci potravin či podpoře některých domácích odvětví.
„Na ekonomické sekci Ústředního krizového štábu o tom mluvíme, padá tam často slovo soběstačnost,“ říká její člen, ekonom Petr Zahradník pracující pro Českou spořitelnu. „Není to ovšem nějaká severokorejská cesta úplné nezávislosti,“ vysvětluje. „Jde třeba o podporu některých tradičních odvětví.“ Jak by to mělo vypadat, není jasné, ale šlo by třeba podpořit místní pěstování brambor nebo nějaký tradiční průmysl. Naplnily by se sny levičáků a odpůrců globalizace o prosazování místní produkce. Výsledkem bude méně výrobků, které budou dražší.
Na své si přijdou i dlouhodobí zastánci „národních šampionů“ a podporovatelé velkého národního průmyslu – včetně znárodňování. „Pomůžeme Air France, protože je to šampion francouzského průmyslu,“ prohlásil francouzský ministr financí Bruno Le Maire a ohlásil vytvoření fondu ve výši 20 miliard eur pro státní vstup do velkých firem.
Nesplnitelná představa
Kromě role státu se mění i ekonomiky. Virus některé trendy zvýraznil, přibylo pár skoků vpřed i vzad. Nejvíc je vidět práce z domova. Spousta firem si nuceně vyzkoušela, že něco takového funguje – a často to přináší vyšší produktivitu než práce v kanceláři. „Věřím, že to je skutečná změna,“ řekla rozhlasové stanici Deutsche Welle Josephina Hoffmanová z německého Fraunhofer Institute for Industrial Engineering. Jenomže pro firmu to může znamenat úspory, což není dobrá zpráva pro zaměstnance. Firmy ušetří za kanceláře a někdy i za techniku a náklady přenesou na zaměstnance.
Vyvážit to může konec dojíždění či možnost být s rodinou a rozfázovat si čas na práci a jiné aktivity podle svého. K novému světu práce z domova patří rozšíření elektronického obchodování a dovážkových služeb, telemedicína včetně diagnostiky na dálku a předepisování léků přes mobil i dálková výuka na školách. Vyzkoušeno, jde to. Smůlu mají lidé, kteří z domova dělat nemohou. Právě ti často přišli o současnou obživu vládními uzavírkami obchodů a firem. Možná navždy, protože některá odvětví minimálně na čas zaniknou.
Chudí za potraviny utrácejí větší poměrnou část svého příjmu než bohatí, mají napjatý rozpočet a často pracují v odvětvích zasažených hospodářskou krizí vyvolanou epidemií. Nová místa, která na ně čekají v zemědělství či coby poslíčky elektronických obchodů, nejsou nijak zázračně honorována. Představa, že krizi lze využít ke zmírnění nerovnosti, je nesplnitelná. Realita bude zřejmě opačná. |
Ze tří důvodů: některé podniky byly na hraně bankrotu už před epidemií, ta je jen dorazila. Některá odvětví přijdou vládními regulacemi o zákazníky na dlouhou dobu, možná léta. A konečně státy zřejmě podpoří velké firmy, jež zvýší svou dominanci a omezí konkurenci. Například restaurace a hotely přijdou o zákazníky ze zahraničí, a tím o podstatnou část příjmů. Dopravci specializovaní na přepravu do zahraničí mají zákaz provozu, který může trvat měsíce. Letecká doprava se kvůli lidským obavám a přísnějším kontrolám na hranicích vrátí o desetiletí zpět, létat se bude málo a draze.
Problémy potkají i zemědělství – hraniční kontroly znesnadňují převoz zboží a chybějí sezonní pracovníci. Nápady zemědělců a ministra vnitra Jana Hamáčka, aby se na pole vrhli nezaměstnaní, nepomohou. Nahradit levné zahraniční dělníky je prakticky nemožné, což neplatí jen pro nás, ale především pro Francii či Španělsko, kde ze zahraničí pochází 80 procent sezonních dělníků. A tak se sníží produkce a zdraží potraviny.
Odpůrci globalizace včetně levičáků to uvítají, ale koho to zasáhne především? Chudé. Za potraviny utrácejí větší poměrnou část svého příjmu než bohatí, mají napjatý rozpočet a často pracují v odvětvích zasažených hospodářskou krizí vyvolanou epidemií. Nová místa, která na ně čekají v zemědělství či coby poslíčky elektronických obchodů, nejsou nijak zázračně honorována. Představa, že krizi lze využít ke zmírnění nerovnosti, je nesplnitelná. Realita bude zřejmě opačná.
Vítězové a poražení
Nejednoznačně vyjde z epidemie věda, výzkum a vývoj. Jsou sice užitečné při hledání léku na infekci covid-19, proto se dočkají státní podpory, ale zároveň se ukazuje, že fakta nebo vědecké myšlení není ve veřejné debatě třeba – přece je často nepoužívají ani lékaři, hygienici či ekonomové. Mluví o promoření a imunitě, ačkoli není jisté, zda a na jak dlouho ji lze proděláním nemoci získat, objevují se úvahy o germánské rase a její vnímavosti k nemoci či o hromadné izolaci, ač ani o šíření nemoci nevíme skoro nic. Převládá magické myšlení, jež v nejlepším případě vede k náhodným opatřením.
Převládá magické myšlení, jež v nejlepším případě vede k náhodným opatřením. Všechny tyto trendy se odrazí na úrovni států. I tady budou vítězové a poražení. |
Všechny tyto trendy se odrazí na úrovni států. I tady budou vítězové a poražení. Zpočátku to vypadalo, že z pandemie nejvíc získá Čína, i když se z ní nemoc rozšířila do světa a tamní úřady jí utajováním faktů hodně pomohly. Čína uzavřela ekonomicky významné oblasti, desítky milionů lidí poslala do přísné karantény, dostala se z epidemie dřív než ostatní a – jak tvrdí její propaganda – přispěla svou neocenitelnou zkušeností světu v boji s koronavirem.
Její ekonomika se vzpamatovala dříve, mohla zastoupit výrobce, jejichž linky kvůli nemoci stojí, a dodávat z bývalého centra epidemie do celého světa roušky, respirátory a další zdravotnické pomůcky, byť pochybné kvality. Andrej Babiš tvrdil, že se máme u Číny poučit, jak zvládnout nemoc, a americký prezident Donald Trump v lednu a únoru podle serveru Politico Čínu v této souvislosti minimálně 15krát pochválil. Jenomže pandemie pro Peking nebude až takovou výhrou.
Návrat domů
Čínská „pomoc“ postiženým zemím za peníze nevzbudila sympatie a nikdo ani nezapomněl, že původ viru se nachází v čínském Wu-chanu. Ke všemu čínské ekonomické vzpamatování není natolik rychlé, jak se snaží tvrdit, a dokonce může být začátkem konce Číny jako „dílny světa“. Epidemie koronaviru na Západě a uzavření obchodů totiž způsobilo, že velké řetězce najednou rušily objednávky zboží z Číny, takže majitelé tamních továren měli slzy na krajíčku, jak popisuje reportáž listu The Wall Street Journal.
Některé firmy teď Čínu vidí jako nespolehlivého dodavatele a k ukončení jejich čínského angažmá je budou nutit i politici a veřejnost. Není to úplná novinka, v USA i některých evropských zemích se o „návratu výroby domů“ diskutovalo dlouho, dokonce se už částečně děje. Tento trend teď zrychlí. |
Část západních obchodů přešla na prodej po internetu, ale ne vždy se jim podařilo obnovit dodávky z Číny, ať už za tím stála čínská byrokracie, nebo problémy s dopravou v rozvráceném světě. A to je jen začátek. Některé firmy teď Čínu vidí jako nespolehlivého dodavatele a k ukončení jejich čínského angažmá je budou nutit i politici a veřejnost. Není to úplná novinka, v USA i některých evropských zemích se o „návratu výroby domů“ diskutovalo dlouho, dokonce se už částečně děje. Tento trend teď zrychlí.
Představy Pekingu o náhradě vývozu zvýšenou domácí poptávkou jsou dle průzkumu chování zákazníků pouhým snem. Číňané se bojí ztráty zaměstnání či návratu epidemie a neutrácejí. I když Mezinárodní měnový fond odhaduje, že Čína letos poroste alespoň o procento, někteří asijští analytici věští první čínský ekonomický pokles od roku 1976 – a po něm už jen mdlý růst.
USA a Evropská unie
Vítězem nebudou ani USA, kde si nákaza momentálně vyžádala nejvíc lidských životů na světě. Naplno totiž ukázala problémy amerického zdravotnického systému a neschopnost země pomoci sobě i druhým. Ochromena je i část amerického námořnictva, čehož využívají Čína a Rusko. Zároveň se potvrdilo, nakolik USA na Číně závisejí v dovozu mnoha věcí – od surovin přes počítačové čipy po žrádlo pro psy. Pokračuje politická polarizace americké společnosti, ale popularita prezidenta Trumpa neklesá a zřejmě navzdory podílu na nezvládnutí epidemie ve volbách na podzim post obhájí.
Ukazuje to zranitelnost USA, chybějící „světové vůdcovství“ a úpadek jejich vlivu ve světě, jak o tom píše už celá léta třeba americký politolog Fareed Zakaria. Navíc americkou ekonomiku čekají nejtěžší časy od třicátých let 20. století a vláda do ní chce nalít dva biliony dolarů. Pomůže to? To je ve hvězdách. Na úřady práce nově zamířily miliony lidí a odhad banky Morgan Stanley mluví o nezaměstnanosti 15,7 procenta na konci letošního roku.
Americkou ekonomiku čekají nejtěžší časy od třicátých let 20. století a vláda do ní chce nalít dva biliony dolarů. Pomůže to? To je ve hvězdách. Na úřady práce nově zamířily miliony lidí a odhad banky Morgan Stanley mluví o nezaměstnanosti 15,7 procenta na konci letošního roku. |
V Evropské unii covid-19 rozvířil staré problémy. Nejprve schytala kritiku za to, že toho proti pandemii dělá málo, i když k tomu neměla skoro žádné pravomoci, a opět se psalo o zbytečnosti „Bruselu“. Obnovilo se napětí mezi severními „spořivými“ a jižními „rozhazovačným“ zeměmi EU. Největší počet obětí epidemie je v jižních zemích eurozóny, v Itálii a ve Španělsku, a tyto země žádají společnou pomoc, nejlépe formou, která by vedla k velkému společnému rozpočtu EU (či spíše eurozóny).
Spekulace o rozpadu EU jsou ale nadnesené, stejně jako představy, že epidemie bude pobídkou k větší a lepší integraci či vyřešení problémů společné měny. Eurozóna bude mít stejné problémy jako kdysi, jen na hraně bankrotu nebude balancovat Řecko, ale Itálie. „Unie neskončí, nějak se tím prokouše,“ věří Michal Kořan, bývalý šéf Ústavu mezinárodních vztahů a specialista na EU. „Další propojování bude pokračovat, tentokrát v okrajových oblastech integrace, jako je ochrana zdraví či výroba léků, a zvýrazní se vícerychlostní integrace.“
Zkrátka, každý si bude pokračovat svým tempem jako dosud, jen to bude víc vidět. A byť téma ochrany klimatu zřejmě zůstane jednou z největších obětí současné pandemie, zatím se Evropa nehodlá vzdát ani ambiciózního plánu na snižování emisí skleníkových plynů. Tedy pokud nepřijde na podzim či na jaře další kolo epidemie. Odklon od fosilních paliv ovšem zbrzdí levná ropa.
Optimistický a pesimistický scénář
Pád cen ropy, důsledek cenové války a pokles poptávky však především zaúřaduje jinde. Rusko už se třese. Nízké ceny ropy totiž ohrožují jeho příjmy a s epidemií koronaviru, kterou se nedaří ututlat a možná ani kontrolovat, mohou otřást režimem prezidenta Vladimira Putina. Stejně tak ho ovšem mohou posílit, protože jako jinde se lidé ke státu uchýlí jako k ochránci před epidemií. Ze stejných důvodů se může rozpadnout Irák, který má dlouhodobě problém se sektářskou politikou, Kurdy a ozbrojenými milicemi, jak varuje časopis The Economist. Epidemie tamní problémy jen zesílí.
Optimistický scénář počítá s tím, že na koronavirus najdeme lék či vakcínu nebo že nakonec nebude natolik smrtelný a postupně zmizí. Pokud by to nenastalo a virus každý rok neoblomně kosil zejména starší ročníky, část zemí se pokusí zcela izolovat a vir vymýtit za každou cenu. Včetně sledování všech a všude a škrtnutí lidských práv. Další rezignují a infekci pustí dál. |
Podobně se teokratický režim sousedního Íránu snaží zakrýt skutečný počet obětí koronaviru a lidé mu přestávají věřit, což by mohlo vést k pádu kleriků a posílení role armády a Revolučních gard. Nejhůř ale pandemie dopadne na rozvojové země. Zastavení globalizace, stažení výroby „domů“ a omezení při cestách zboží a lidí přes hranice ukončí trend vyrovnávání bohatství bohatých a chudých států. Země, jako je Thajsko, přijdou o příjmy z levné výroby, africké země o levné potraviny ze zahraničí a další (třeba Tunisko) o příjmy z turismu.
Horší zdravotnictví povede k většímu počtu úmrtí na covid-19, i když ve statistikách se to projeví až po letech. Moc temná předpověď? Ale kdepak, toto je optimistický scénář, který počítá s tím, že na koronavirus najdeme lék či vakcínu nebo že nakonec nebude natolik smrtelný a postupně zmizí. Pokud by to nenastalo a virus každý rok neoblomně kosil zejména starší ročníky, část zemí se pokusí zcela izolovat a vir vymýtit za každou cenu. Včetně sledování všech a všude a škrtnutí lidských práv. Další rezignují a infekci pustí dál.
Rozvojovým zemím zkolabují zdravotnické systémy a rychle se stanou zeměmi „jen mladých“. Výsledkem by pak byla větší ochota riskovat a užít si, protože šetřit na stáří nebude mít smysl. Stáří nebude. Znamenalo by to nové rychlé podnikání, konec problémů penzijních systémů, bezohlednější chování, menší investice do dětí a možná i více válek. A pak už by svět byl skutečně temný.
