Jakkoliv ještě neznáme všechna jména, jejichž nositele prezident republiky zítra poctí státním vyznamenáním, můžeme se vsadit, že bratři Mašínové ani jejich nedávno zesnulý kamarád Milan Paumer mezi nimi opět nebudou. Mašíny každoročně navrhuje skupina senátorů, další skupina jejich příznivců pak živí očekávání, a prezident je vždycky spolehlivě „zklame“. Z navrhování Mašínů se stala malá posedlost.
Činnost jejich skupiny je v zásadě obdivuhodná, několik událostí, jakou bylo třeba podříznutí omámeného strážmistra, však trochu kazí obraz. Tento příběh postrádá jednoznačnost, jaká by k udělení státního vyznamenání měla být nutným předpokladem. Když se na názor ptali Ivana Medka, vytknul Mašínům, že nelitují toho, „co udělat nemuseli“ a co se „podobalo spíš popravám než boji“.
Pokud neúnavní navrhovatelé chtějí prosadit do obecného povědomí dosud nezažitou zásadu, že bylo správné proti komunistům bojovat i násilím, měli by si dát trochu víc námahy a najít příběhy jednoznačnější. Dnes už víme, že zbraň v padesátých letech nepozvedli pouze Mašínové. Klaus, stejně jako před ním Havel, je nikdy nevyznamená, Mašínové by od něj vyznamenání stejně nevzali - je to zkrátka dokonale neproduktivní rituál, s nímž už by se mělo přestat.
