Ta historka dobře ilustruje německé zábrany mluvit otevřeně o měnové unii. Mnoho Němců se nikdy nezbavilo dojmu, že euro bude méně stabilní měnou než marka. Stále hrála hlavní roli poválečná myšlenka, že německé zájmy jsou vždy v souladu s evropskými, takže se o rizicích eura mluvilo jen velmi málo. Neplatilo to jen v Německu. Jeden z bývalých nizozemských centrálních bankéřů přiznal, že většina evropských vlád - včetně jeho vlastní - souhlasila před dvaceti lety s Maastrichtskou smlouvou, zakládající měnovou unii, aniž by tušili, co právě podepsali. Čím víc se Řecko přibližuje ke státnímu bankrotu a odchodu z eurozóny, tím častěji se objevují otázky, proč byly signály, že slabé evropské země nafukují neudržitelné dluhové bubliny, tak dlouho ignorovány. V technických zprávách z Bruselu se už dva roky objevovaly hlasy, že deficity platební bilance Řecka a Portugalska jsou neudržitelné a dřív nebo později vybuchnou v těžké krizi. Když ale Evropská komise vydala v květnu 2008 velkou a široce citovanou analýzu o prvním desetiletí eura, nerovnováhám v platebních bilancích a nafukujícím se dluhovým bublinám byly na 328 stránkách věnovány tři věty.
Úplně se vytěsnila debata, jestli a jak dlouho může měnová unie fungovat bez politické unie. Bundesbanka i bývalý německý kancléř Helmut Kohl byli v roce 1991 přesvědčeni, že bez politické unie společná měna nepřežije. S postupujícím časem ale německé elity změkčovaly názor. V roce 2006 bývalý hlavní ekonom Bundesbanky a později Evropské centrální banky Otmar Issing řekl, že „měnová unie může fungovat a přežít bez plnokrevné politické unie“. Teď pan Issing říká: „V 90. letech většina ekonomů, mě nevyjímaje, varovala, že odstartovat měnovou unii bez politické je zapřažením vozu před koně.“ Elity nikdy nevysvětlily, jak obrovské deficity v zemích jako Řecko můžou ovlivnit vlastní německé finance. Německo jako země s největšími přebytky se v tichosti stalo největším financiérem předlužených zemí jižní Evropy. Jak řekl Otmar Issing v roce 1999, zákaz sanace jiných zemí byl dán do Maastrichtské smlouvy proto, aby zabránil „negativním efektům národní nezodpovědnosti“ a jejímu rozšíření do jiných zemí.
Němci teď budou platit řeckou nezodpovědnost přímou půjčkou vládě. Nepřímo ztrátami německých bank, pokud Řecko zkrachuje. Je to jeden z dlouho vytěsňovaných tvrdých faktů o Evropské měnové unii, který se teď nepříjemně dostává napovrch.
Euroskeptici jsou na vzestupu Liberation Ve Francii se začíná šířit euroskepticismus a obavy z eura. Lidé se znepokojením sledují řeckou krizi, ale hlavně neschopnost evropských institucí ji rychle a účinně řešit. „Ta neschopnost odvrací lidi od Evropské unie,“ říká ministr pro Evropu Pierre Lellouche. Politici byli vždy silnými zastánci stále hlubší evropské integrace, ne tak většina Francouzů. Skeptické nálady kulminovaly odmítnutím evropské ústavy v roce 2005. Lellouche varuje, že pro populisty teď nebude těžké je znovu oživit. „Tohle jaro je jarem všech nebezpečí.“ Obama zapomněl na ratingy New York Times
Všechny (s výjimkou bankéřů z Wall Street) znechucuje, jak bankéři z Wall Street roky vydělávali miliardy na obchodech s americkými hypotékami a podivnými finančními deriváty. Proč se ale nemluví o ratingových agenturách, které těm podivným obchodům dávaly nejvyšší hodnocení AAA?
Standard & Poor’s, Fitch a Moody’s, jejichž ratingy ujišťovaly investory, že deriváty jsou stejně spolehlivé jako americké vládní dluhopisy, nesou za finanční krizi přinejmenším stejnou odpovědnost jako banky, které se do těchto investic pouštěly. Přesto ale na rozdíl od bankéřů unikly veřejné kritice. Bez újmy vycházejí i z návrhů demokratů na zpřísnění regulace.
V letech 2004 až 2007 přitom ratingové agentury vydělaly miliardy dolarů na tisících obchodech s podivnými deriváty a americkými hypotékami. Jejich poplatky převyšovaly milion dolarů za rating jedné transakce. Pokud někdo nevymyslí, jak zlepšit chování agentur, bude nejlepší omezit jejich vliv. Přinejmenším nárok, aby penzijní fondy nebo investiční společnosti držely cenné papíry s přesnými ratingy. Není to nejlepší řešení. Mnoho investorů bude bez ratingů ztraceno. Ale je to lepší, než kdyby se agentury mohly chovat stejně jako při nafukování hypoteční bubliny.
