Naposledy jsme se Brechtovým stěžejním dílem na naší první scéně setkali před dvěma lety. Režisér Robert Wilson Žebráckou operu nastudoval na autorově domovské scéně Berliner Ensemble a v Praze se objevila v programu festivalu německého divadla. Wilson postavil dokonale vyladěný stroj, v němž každá součástka zapadala na milimetr přesně a měla detailně určeno, čemu slouží.
Základem bylo výtvarné pojetí, které se utvářelo z minima dekorací, a jak je pro Wilsona typické, vše plasticky modeloval světelný design. Byla to chladná nádhera, která brala dech, lekce z vrcholného stylu, s níž bude těžké soupeřit. Nyní tedy Národní divadlo hru uvádí v režii Ivana Rajmonta. Inscenace budí pozornost i kvůli neobvyklému postupu inscenátorů, kteří pominuli autorovými dědici zatím jediný autorizovaný překlad Ludvíka Kundery a Rudolfa Vápeníka. Věc je jistě „ošetřena“ z hlediska autorsko-právního, ale nový překlad textu i Weillových songů vyvolává zvědavost. Už navrhované pracovní verze titulu – Za tři Kč opera, Šestáková opera, Šunt opera, Brak opera, Opera za pár babek, Opera brak – naznačují, že možná půjde o kontroverzní čin. Inscenátoři argumentují tím, že používaný překlad chtěli zbavit dlouholetých klišé. Zároveň ale jedním hlasem ujišťují, že Kunderův překlad je výborný. V hlavních rolích uvidíme Vojtěcha Dyka (Macheath) Jana Novotného (Peachum), Evu Salzmannovou (jeho žena) nebo Antonii Talackovou (Polly). Jana Machalická
Bertolt Brecht / Kurt Weill: Žebrácká opera Národní divadlo, premiéra 10. 12.
