Přesně před sto lety, o třetí neděli adventní roku 1909, vyrazila z Vysočiny na Svatou horu u Příbrami trojice poutníků, Jakub Deml, Josef Florian a Antonín Stříž. Popis jejich cesty je zachycen v knize poutnických esejů Josefa Kroutvora Klobouk, kniha a hůl.
Existuje jistý druh talentu, který v krajině čte jako v knize. Cesty, pomezní kameny, milníky, drobné stavby, stromořadí, ukazatele cest, to všechno jsou písmena textu, který za sebou zanechává člověk. Písmo krajiny může být různého druhu: jasné a vlídné, ale také zmatené a narušené, může se v něm číst jako v knize. Příběh krajiny se mírně a přátelsky otevírá, nebo může být písmo porušené, zpřeházené a deformované – a čteme chaos, blábol a zmatek. Na těch lidech, kteří jsou v krajině gramotní, je, aby nám ji tlumočili. V Čechách je takovým tlumočníkem krajiny Václav Cílek, který na to jde skrz vrstvy geologické, a Josef Kroutvor, který ke stejným účelům drží klíče kunsthistorické. Turista a poutník Josef Kroutvor shromáždil do své knihy na dvacet esejů, které vznikaly v rozmezí zhruba pětadvaceti let, nejstarší je zřejmě esej Mácha a počátky turistiky (1984). To je symbolické, protože KHM je skutečně česká „zakladatelská“ osobnost nejen básnická, ale i chodecká, na něj budou navazovat snad všichni jen trochu romanticky založení „výletníci“, kteří nejdou do krajiny „jen tak“, ale s jistým, řekněme intelektuálně-estetickým záměrem. Mácha je přitom postava hraniční: v té době už existuje díky Angličanům pojem turismus a lorda Byrona můžeme mít za prvního pravého turistu (nebyl jím ještě tak úplně Goethe, jeho Cesta do Itálie je pořád ještě spíš dürerovskou výpravou za uměním), ale máchovské výpravy za „hrady spatřenými“, do Krkonoš, ba i do Benátek přes Alpy, jsou jiné – a to nejen kvůli tomu, že aristokrat Byron si toho mohl dovolit nesrovnatelně více.
Výstižně tu Kroutvor definuje rozdíl mezi turistou a poutníkem: turista je figura moderní a sociologická, dává přednost zábavě a rozptýlení, i když i on před něčím prchá; zatímco poutník je postava psychologická: je nešťastný (myslím, že to tak nemusí být vždy), žene ho vnitřní trýzeň, je spíše osamělý, s turistou se na cestě míjí, ale potkává se s ním u cíle svých cest. Je jasné, že Kroutvor – a čtenáři jeho esejů – se cítí být na straně poutníka.
Stejně jako poutníkovy možnosti obejít svět jsou velmi omezené, musí i esejista věnovat pozornost jen jistým krajinám a cestám do nich. Kroutvorovy krajiny jsou spojeny s působením osobností, které stály osaměle v tehdejší lidské společnosti, ale zato v centru krajiny, kterou si oblíbily. Jsou to opět krajiny „okraje“, často hraniční nebo takové, ke kterým se musí člověk dopracovat přes jejich zpočátku drsné vrstvy: především je to Šumava, Novohradské hory a Vitorazsko a pak Vysočina, vnitrozemský kraj, ale s hraničním charakterem.
Na Šumavu se dostává prostřednictvím lásky a obdivu k dílu Adalberta Stiftera, jehož „nečitelné“ dílo srovnává s pomalou chůzí krajinou, k dílu Karla Klostermanna, jenž je zosobněním společné českoněmecké tradice, a především Josefa Váchala. Ten Šumavu prochodil ve dvacátých a třicátých letech. Tento geniální umělec, v něčem sám přírodní úkaz, zapečetil do svého životního díla, korpusu Šumava umírající a romantická (1931), odkaz krajiny, která za pár desetiletí projde ničivou proměnou, ze které se bude těžko vzpamatovávat. Poutníci si ponesou do šumavských prořídlých hvozdů, odkud zmizel nadnacionální ráz místního obyvatelstva, Váchalem dotvořenou představu Šumavy jako tajemné, hluboce spirituální a magické, ba trochu hororové vize, která se zhmotňuje před jejich vnitřním zrakem.
Cesty lesem Dál od Šumavy leží Novohradské hory s pásem historického Vitorazska, o které se dělí Čechy s Rakouskem. Je to možná nejzapomenutější kraj v Čechách vůbec. Po vyhnání původního obyvatelstva se nikdy nepovedlo aspoň zdánlivě tyto končiny zalidnit, kdo sem byl přivezen (repatriován), hleděl co nejrychleji zmizet. Je zajímavé a asi typické, jak tento „vystrkov“ láká právě subtilního pražského intelektuála Josefa Kroutvora. Věnoval mu několik textů, shrnutých do oddílu Lesní eseje (podle přilehlého rakouského kraje Waldviertel, ale i podle rázu krajiny, jistě i s myšlenkou na Heideggerovu Lesní cestu). Portrétuje a rekonstruuje zdejší kulturní vrstvy, které byly v posledních čtyřiceti letech zlikvidovány jak snad v Čechách nikde jinde (devastace severních Čech, především Mostecka, je trochu jiného druhu): zde nezůstalo z práce a úsilí předchozích generací – to, co jsou pro Šumavu Schwarzenbergové, byli pro Novohradsko Buquoyové – skoro nic, vše překryla příroda, která je bez styku s člověkem divočinou, kterou není možné obývat. Kroutvorovou snahou je vrátit tomuto koutu aspoň část paměti, opět ho propojit s územím na druhé, rakouské straně hranice, kde se mohl život normálně rozvíjet. Proto dělá to, co kunsthistorik dělat může: hledá souvislosti a vztahy, navazuje přesekaná vlákna. Nic víc a nic míň.
Cesty ke kamnům Třetí krajinou je Vysočina, kterou opět poznává prostřednictvím básníků, jichž tato vnitřní „krabatina“ vždy produkovala ve zvláštní hojnosti a hlavně jakosti. V eseji o Petrkově Bohuslava Reynka píše o provázanosti místa, petrkovského statku, s dílem velkého solitéra, jehož svět se postupně stahoval z evropských šířek (polovina Reynkova života patří Francii, odtud si přivezl ženu Suzanne Renaudovou) až k těm reynkovským velkým kachlovým kamnům uprostřed světnice, kde sedával obklopen kočkami a za bublání vařících se brambor pro dobytek ryl na kovové destičky výjevy, které vždy budou souznít s naší představou čehosi základně českého. A to přesto, že ta sama českost ji v posledním půlstoletí téměř zlikvidovala.
Kroutvorovo psaní je samo o sobě takovou jemnou, subtilní kresbou vedenou na grafických destičkách. Je to psaní poučeného romantika, intelektuála, který si oprávněně myslí, že to nejkrásnější je stejně zapadáno sněhem času. Proto se tak rád pouští do krajiny, třeba jako ti tři zbožní poutníci právě před sto lety. Četba jeho esejů k tomu přímo vybízí.
***
Josef Kroutvor: Klobouk, kniha a hůl. Studie „kráčející postavy“ v krajině.
Vydala Pulchra, Praha 2009. 164 stran
