Dnes o nastávajícím věku polovzdělanců Když ruští narodnici, vesměs středo- a vysokoškoláci, v druhé polovině 19. století prováděli osvětu po venkově, děsili se nevědomosti špinavých, negramotných a pověrčivých mužiků a pošilhávali po lidovýchově v západnějších krajinách. Vskutku, třeba v našich zemích už bylo kolem přelomu století úplných analfabetů pomálu. Nedávno jsem četl jakýsi materiál, z něhož plynulo, že z dnešní dospívající věkové kohorty plné dvě třetiny nastupují na nějakou vysokou školu, mezi lety 2000 a 2008 se počet jejich studentů zvýšil na dvojnásobek. Jako všechno na světě je to dílem dobře, dílem zle. Absolventi vysokých škol mají téměř nulovou násilnou kriminalitu, nevolívají extremistické strany, lépe si dbají o zdraví a déle se dožívají, jedním slovem se blíží ideálu normoobčana EU, vyššího středního úředníka. Sedláci s jejich furiantstvím a tvrdohlavostí už v zásadě vymřeli, dělnictvo se svými stávkovými nepokoji a drsnými proletářskými zábavami mizí jako sníh na slunci a současná krize mu nepochybně dodá poslední ránu.
Nastane nový věk. Bude to věk polovzdělanců. Kupodivu se zdá, že ti noví jsou v globále méně nebezpeční než ti dřívější, třeba Stalin nebo Hitler, nanejvýš tak mají ambice sociálních inženýrů či jejich pomocníků. Není pochyby o tom, že komplexní společnost potřebuje jinak cvičené techniky a administrátory nežli řekněme středověká, ovšem představa, že vysokoškolský absolvent takovéhoto typu se bude rovnat řekněme oněm prvorepublikovým, je zcela klamná. Zase se bude muset nějak diferencovat. Talentovaných lidí ve společnosti je jen určité procento, a to malé, a žádný dekret je nezvýší.
Bylo-li noční můrou pedagoga minulých ér vidět nadané děti či mladé lidi dřít v továrnách a na polích bez šance na vzdělání, je přízrakem toho dnešního spatřit jedince, kteří by stěží zvládli orazítkovat obálku, promovat. Ne že by ti mimořádní zmizeli, ale rozplynuli se v davu jako lžička soli v Bodamském jezeře. Naše společnost dělá neobyčejně málo pro podporu talentovaných studentů, zato vše pro „pozdvižení“ ostatních. Každý, kdo situaci „v terénu“ vidí, ví, jak je to frustrující.
Ne že bych volal po znovuobnovení poměrů řekněme vilémovského Německa, kde si na univerzitách duchovní knížata se svými žáky řešila klíčové otázky bytí a vnější svět nevnímala. Ale úřad vysokoškolského profesora se, co do četnosti i společenského významu, brzy přiblíží funkci pana řídícího měšťanské školy za c. a k. Možná je na čase si koupit špacírku a několik včelstev.
Bylo-li formou degradace vzdělance v padesátých letech řekněme přeřazení k popelářům, zdá se být tou dnešní všeobecná distribuce diplomů. To by ještě nebyla taková tragédie, pokud jejich nositelé budou spořádanými úředníky. Opravdový průšvih začne v okamžiku, až při rozšiřování pedagogického sboru přestanou hrát úlohu skutečné znalosti a schopnosti, ale bude se tak dít na základě nějakého politického či podobného klíče. Pak je s vysokým školstvím konec.
Nemohu si nevzpomenout na jednu polskou spoluemigrantku, bioložku, která si přivydělávala uklízením. Rakouská panička, ctící hierarchii a hodnosti, jí bez ironie říkala: „...a potom, paní doktorko, vypucujte ten klozet a zejména důkladně utřete prach v obýváku.“
***
Talentovaných lidí ve společnosti je jen určité procento, a to malé, a žádný dekret je nezvýší
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
