Žmoulá jí vnitřní stranu obrovského měkkého stehna a do ouška švitoří plynnou ruštinou. Nedokážu se dívat jinam. Ostatně jinde kolem bazénu se mezi Káhiřany a Moskvankami odehrávají podobné výjevy. Když pootočím hlavu, vidím, jak z hedvábného trávníku vyjíždějí a zase do něj zajíždějí trubky, které jej dvakrát denně kropí. Spálení hosté se donekonečna sprchují, jako bychom dleli u přehrady, přitom ve zdejší poušti prší jen desetkrát do roka. Jsme na týdenní dovolené all inclusive neboli „ól exkluzív“, jak se na letišti radují spolucestující.
Pobřeží Rudého moře obrostlo nekonečným řetězcem hotelů. V tom našem nebydlí obvyklý evropský mix, klientelu tvoří egyptské rodiny z vyšší střední třídy a noví Rusové. Káhirské maminky cupitají zahalené v hidžábech a do jejich rouch se motá kupa dětí. Ruské slečny se promenují v bikinách. Z šeptandy mezi Egypťany jsem vyrozuměla, že Moskvanů je v zemi čím dál víc. Obě strany sebou pohrdají, ale jen ta ruská to dává najevo.
Když se přede mnou na zlatých monstrpodpadcích a v teplákové minisoupravě s nápisem „Rossíja“ vlní sedmnáctá slečna, spiklenecky s místními animátory a číšníky trousíme: „Krasatá kakája.“ O pár minut později ale titíž ladní Omarové a Ahmedové nabízejí slečnám na lehátkách rozličné aktivity od výletu po masáž. Ruští muži, rovněž v teplákových soupravách s obrovskými nášivkami „Rusko“ či „Ruský olympijský tým“, svou svrchovanost prodávají jinak. Po areálu kráčejí jako majitelé, obličeje brunátné sluncem a přemírou alkoholu, který je all inclusive. Lehce neurvale mluví se všemi i mezi sebou. Nechci být předsudečná, ale přemítám: tihle lidé drží s rukou na kohoutku s plynem Evropu pod krkem? Tihle lidé mají vlastnit ČSA a ruzyňské letiště? Vzal by si někdo doma na sebe svetr s nápisem „Česko“? Kdo má větší komplex, my, nebo oni?
Místní noviny popisují šířící se fenomén „letního manželství“, tedy dočasných svazků turistů a Egypťanů. Většina hotelových pracovníků pochází z Káhiry a v okolí Hurghady bydlí v nuzných příbytcích. Veškeré vydělané peníze jdou početné káhirské rodině a na mahr neboli věno své budoucí vyvolené. Té totiž musejí před svatbou vyplatit vysokou částku a zajistit bydlení. Dokud se tedy finančně nevzchopí, mohou se na tělesná potěšení jen těšit – nebýt svolných, romanticky založených turistek. Pokud jde o muže, egyptské společnosti tento jev nevadí. Co jí však dělá vrásky, jsou letní manželství egyptských žen s turisty zemí morálky velmi přísné. Muži ze Saúdské Arábie a Perského zálivu s petrodolary v peněženkách přijíždějí do egyptských hotelů dělat věci, které jsou v jejich zemi zakázané. Egypt sám si ještě nevyřešil, jak propagovat svou pohostinnost. Tradice mu velí, že je to žena, která hostu s úsměvem servíruje na stůl, avšak na druhou stranu se země obává, jestli onen úsměv není vlastně frivolní.
Blaho se rozlévá po všech dobře krmených klientech, ať už se krčí ve stínu jako muslimské matky, nebo opékají jako ruské krasavice. Po chodníčcích mezi nimi popojíždějí elektromobily s hromadami naškrobeného ložního prádla. V jídelně se třikrát denně kupí hromady masa, zeleniny a dortů. Letadla přenášejí hordy lidí, aby všechno to jídlo na poušti snědli a vykoupali se v moři, zatímco jinde za miliardy korun lopaty házejí sníh na svahy, aby si ti samí lidé mohli jet příští měsíc zalyžovat. V knížce, kterou jsem si vzala na dovolenou, píše americký novinář Thomas Friedman, že jsme schváceni affluenzou, nemocí hojnosti, která nás bude stát draho (influenza – chřipka, affluence – hojnost). Za čtyři desítky let, píše Friedman, bude na světě devět miliard lidí, kteří budou mít pocit, že mají nárok na stejné požitky. Další letadla s nimi budou létat do nových hotelů na pouštích, kde bude zapotřebí kropit trávníky a bělit ručníky. Druhá kniha, kterou jsem si do Egypta vzala, se jmenuje Cesta. Cormac McCarthy v ní brilantním stylem píše o beznaději světa po katastrofě, kdy je vše spáleno a snědeno.
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, autorka je redaktorka Pátku koláž sak
