Na výletě do Spojených států mě tentokrát přátelé ubytovali v Arlingtonu a to doslova sto padesát metrů od ulice, která se jmenuje Vacation, tedy Prázdniny. Nevím, zda by se to přeložilo jako „ulice Prázdniny“, „Prázdninová ulice“ anebo ještě nějak jinak, protože s překládáním místních jmen mám skoro pokaždé problém, ale tohle jméno mi připadá vynikající - na ulici tak přívětivého jména jsem v Česku ještě nenarazila. A tak si užívám prázdnin. Počasí je nádherné, nečekala bych, že bude na začátku prosince tak teplo, je přímo stvořené k procházkám. A protože Arlington leží těsně u Washingtonu, užívám si Washingtonu. Nepochybuji o tom, že se ve Spojených státech najdou exotičtější města, ale jsem dost nenáročná turistka, na místa, která mám ráda, možná jezdím za vlastními vzpomínkami spíš než za exotikou. A tak jsem při hledání vzpomínek prošla několik svých oblíbených muzeí a galerií, s potěšením kvitovala, že nové muzeum indiánů vypadá nádherně a ulice se moc nezměnily, i když trochu přece. Mí přátelé jsou ale toho názoru, že má člověk poznávat nové a nové věci, a tak mě vzali na rybí trh do přístavu. Suchozemec, jako jsem já, na takovém místě jen tiše žasne nad zázračným množstvím barev a podob rybích těl, ústřic, krevet i krabů.
Pár kroků od přístavu se trochu jako anděl vznáší socha muže - pomník, který už ve třicátých letech věnovaly americké ženy hrdinovi, jenž přenechal své místo v záchranném člunu potápějícího se Titaniku ženám a dětem. A pak že Američané (v tomto případě vlastně Američanky) oplývají jen praktičností a nemají smysl pro romantiku!
Po cestě z galerie k metru jsem potkala ještě jednu sochu, kterou jsem předtím neviděla nebo si jí nevšimla: na Soudním náměstí (překlad Judiciary Square je podle mého jednoznačný) se pohodlně rozvaluje v křesle Joe Marshall, asi nejslavnější soudce, jakého Spojené státy měly. Samozřejmě jsem si ho vyfotografovala a je mi moc líto, že už tu fotku neukážu Vojtěchu Ceplovi s praktickou radou, že přesně takové pohodlné křeslo by si měl pořídit. A jak jsem hledala, odkud fotografovat - do náměstí se opíralo slunce, takže z řady jinak výhodných míst bylo špatně vidět -seběhla se kolem mne spousta šedivých veverek. Posadily se do řady, každá držela v předních tlapkách jakousi šišku a všechny přičinlivě škubaly a vyplivovaly jednotlivé šupinky. Vypadalo to jako záběr z grotesky, ale když jsem se obrátila od Jeho Ctihodnosti, abych si vyfotila veverky, rozprchly se, potvory, takže jsem stihla jen tři rozmazané ocásky.
Sochy a pomníky ve městě jsou vůbec zajímavá věc: nějak se mi zdá, že jich jinde mají víc než u nás a nápaditějších. Ale možná je to tím, že ty naše domácí znám a skoro už je nevnímám, kdežto jinde je teprve objevuji, takže mi připadají lepší.
Taky jsem si v televizi poslechla projev prezidenta Obamy ve West Pointu a podivila se, kolik je mezi budoucími vojáky děvčat. Ale o projevu vám nenapíšu nic. Mám totiž prázdniny. Vacation. Ať píšou ti, co jsou v práci.
