Postupné dlouhodobé oteplování povrchových vod v tropických oblastech Atlantiku naznačují měření už od začátku 80. let. Meteorologům ze zemí, které v dané oblasti leží, to příliš velkou radost nedělá. Je totiž velmi pravděpodobné, že stoupající teplota moří svědčí nejen turistům, ale především hurikánům.
Odborníci (a už dlouho nejen oni) se samozřejmě rozcházejí v názoru, jestli moře přihřívá lidská činnost, nebo přirozené změny v cirkulaci mořské vody. Do této staré debaty ale vnesla svěží vítr nová studie, podle níž je na vině něco zcela jiného: nedostatek prachu nad oceány.
Příčiny oteplování v tropickém Atlantiku lze totiž stopovat až nad kontinenty, především ten africký, domnívá se Amato Evan z University of Wisconsin-Madison s kolegy v článku publikovaném časopisem Science. Upozorňují, že většina odborníků zatím přehlížela vliv drobných prachových částeček, tzv. aerosolů, které se do vzduchu (i nad moře a oceány) dostávají především díky sopečným výbuchům a pravidelněji také během afrických písečných bouří.
Nějaký ten den, kdy se saharský písek dostal až nad Českou republiku, si s trochou snahy vybaví téměř každý z nás. Ale v atlantickém tropickém pásu jde o jev mnohem běžnější a významnější.
Vědci odhadují, že větry každoročně z černého kontinentu odnesou mezi 260 až 1600 miliony tun prachu. A velká část tohoto množství putuje právě západním směrem, nad Atlantik.
Velmi dramatický vliv na klima mohou mít i sopečné výbuchy, to velmi dobře dosvědčují jak doklady o starších erupcích z minulosti, tak nedávné výbuchy. Například druhá nejsilnější erupce 20. století - výbuch sopky Pinatubo na Filipínách v roce 1991 - snížila průměr celosvětových teplot v následujícím roce přibližně o půl stupně Celsia.
A stejný vliv měla velmi pravděpodobně na vody tropického Atlantiku. Spolu s dalším menším výbuchem mexické sopky El Chirchón v roce 1982 dokázala Pinatubo uvolnit do povrchových vrstev oceánu ohromné množství prachu, který ve vzduchu i po dopadu do vody zvýšil množství odraženého světla, a tím oceán důkladně zchladil. V trendu oteplování nastal tedy po erupci zvrat, ale jakmile pak prach postupně klesl ke dnu, teplota začala znovu relativně rychle stoupat.
A na(ne)štěstí ve stejné době v Africe skončila nejhorší část sucha, které trápilo oblast Sahelu především v 80. a na začátku 90. let. To vedlo ke snížení míry půdní eroze a poklesu množství aerosolů v atmosféře nad kontinentem a okolními oceány, jak potvrdilo už několik starších výzkumů.
Evans s kolegy ve své nové studii přišli pouze s geniálně prostým nápadem: dosadit údaje z družicového měření aerosolů do starších modelů pro určování teploty povrchových vrstev tropické oblasti Atlantiku. Zjistili, že pokles koncentrací pevných částic vyvržených sopkami vysvětluje téměř polovinu nárůstu teplot moří v oblasti.
Přibližně necelou čtvrtinu pak vysvětluje pokles množství prachu z afrického kontinentu. Dohromady oba vlivy podle modelu způsobily 69 procent z naměřeného nárůstu teploty.
V případě tak složitého a komplikovaného jevu, jako je klima, lze považovat za překvapivé, že tak velkou část změny vysvětlují pouhopouhé dva faktory. Neznamená to ovšem, že výsledky jsou nezpochybnitelné. Modely se mohou mýlit - vždyť jsou omezeny znalostmi těch, kdo je sestavují -a často se opravdu mýlí. A teď do nich navíc přibude další málo známá neznámá: africký prach.
