Hillary Clintonová v slzách! Jedna z favoritek současné prezidentské kampaně v USA si zaplakala hned dvakrát. Poprvé na začátku ledna při finiši primárek v New Hampshiru (při zmínce o své zemi) a pak o měsíc později v Connecticutu (při vzpomínce na školní léta). Média u vytržení. Americká televize: „Měla na kahánku!“ Český tisk: „Oči pro pláč!“ Co na tom, že při bližším ohledání záznamů kamer zjistíte, že se jí vlastně jen trochu zachvěl hlas. Oči jí sotva zvlhly.
Ať už to Hillary nahrála (o vítězství v New Hampshiru pak rozhodla masa ženských voliček, již si Clintonová podle analytiků získala právě slzami), nebo ne (před New Hampshirem jí teklo do bot, takže mohla být trochu rozhozená), „slzy“ kandidátce vysloužily ohlas. Hillary není prvním politikem, který projevil emoce na veřejnosti. V roce 1952 si veřejně zaslzel budoucí americký prezident Nixon, když vyšly najevo nesrovnalosti v jeho výdajích, a v roce 1990 se při loučení s kanceláří v londýnské Downing Street rozplakala železná lady Margaret Thatcherová. U Hillary je však pikantní, že jde o první zástupkyni „slabšího pohlaví“, která má reálnou šanci stát se nejmocnějším politikem světa. Slzy v New Hampshiru jí možná krátkodobě pomohly, ale v povědomí voličů už roste podezření, zda je tahle dáma dostatečně tvrdá pro svůj úřad. Co udělá, až na ni íránský prezident Ahmadínežád zvedne hlas? Rozbrečí se?
Hillary nicméně není sama. Po 19. a 20. století, která velela nechat si emoční výlevy pro svůj polštář, se v posledních letech stávají slzy na veřejnosti něčím celkem normálním. Celebrita může propuknout v hysterický pláč bezbřehou radostí (zpěvačka Tereza Kerndlová při vítězství v českém kole Eurosongu), složit se smutkem před stovkami diváků (favorit letošních hudebních cen Grammy Kanye West při písničce o zemřelé matce), rozplakat se při divadelní děkovačce (Veronika Žilková po premiéře hry Adina), propukat v hysterický záchvat nad sebemenším krapítkem rozlitého mléka (vítěz prvních VyVolených Vladko) nebo pofňukávat na fotbalovém hřišti (Pavel Nedvěd např. po obdržení žluté karty za faul v semifinále Ligy mistrů před pěti lety, kdy jeho mužstvo postoupilo do finále bez něj, a proto „slzy Pavla Nedvěda skrápěly trávník“).
Podle knihy Pláč: Přírodní a kulturní historie slz historika Toma Lutze pochází první vědecká zmínka o pláči z anglického pamfletu Člověk: List o zušlechtění druhu z roku 1755. Některé slzy podle textu šlechtí a oslavují lidskost, jiné ji však stejně tak znehodnocují a ponižují. Auzavého tor knihy dokládá, že „dobrý“ a „špatný“ pláč se rozlišoval vždycky. Co se ale mění, je význam toho, co je ještě pláč „dobrý“ a co pláč „špatný“, jaké slzy jsou na místě a jaké jsou přehnané. Třeba taková plačící dívka, omývající slzami naleštěné botky svého otce a žadonící o odpuštění za to, že jí svatby nehodný mládenec ukradl polibek, by dnes v restauraci kdekoho zvedla od jídla. Ne tak v 18. století.
S historií pláče to není jednoduché a Lutzova „pláčologie“ stojí na knižním trhu osamocena. Holandský historik Johan Huizinga ve svém Podzimu středověku ostatně napsal, že emoce v historických pramenech bývají zveličovány nebo podceňovány, protože jedno století často přisuzuje stejnému projevu emocí jiný význam než století druhé. Proto se učené knihy věnují spíše pláči v estetické rovině – viz v češtině právě vydaná kniha Jamese Elkinse Proč lidé pláčou před obrazy, podle které pláč před obrazem vyvolává dojem, že dílo je buď „nesnesitelně pregnantní, celistvé... jaksi příliš důvěrné“, anebo naopak „hrozivě prázdné, nepříjemně obrovské a svým způsobem příliš vzdálené lidskému chápání“.
Tom Lutz proto svou knihu složil raději z toho, čemu se v populárně vědecké hantýrce říká „faktoidy“ – ze souboru dílčích poznatků a historek. Připomíná, že na počátku minulého století se toho na veřejnosti nenaplakalo tolik co na začátku století jednadvacátého. Britský Guardian v reakci na vlhké oči Hillary Clintonové napsal, že „během 2. světové války nikdo neplakal a oči národa zůstaly suché ještě po mnoho dalších let“, a doplnil, že Velká Británie se bezprecedentně rozeštkala až při pohřbu princezny Diany.
Možná to souvisí s všudypřítomností moderních médií, které politiky či celebrity zachytí i v nedbalkách. Pravda ale také je, že Churchilla ani Hitlera by plakat na veřejnosti nenapadlo, protože by tím ukázali nikoli hloubku pohnutí, ale svoji slabost. Dnešek volá po otevřenosti a průhlednosti, a kdo si sem tam nestřihne oscarový hysterák, je nějaký divný a měl by se chodit vybrečet aspoň na psychoterapii. Současný americký prezident George Bush, který se jinak stylizuje do role texaského tvrďáka, si u izraelského památníku obětí holokaustu zabrečel s jarmulkou na hlavě. Cítil to tak? Nebo to přišlo „vhodné“ jeho mediálnímu poradci?
Český výtvarník Jiří David se emocím politiků před šesti lety věnoval v projektu Bez soucitu. Ve velkých digitálních montážích zobrazil tehdejší vrcholné politiky se slzami v očích. „Vedla mne k tomu především snaha konfrontovat kontrolovanou – a tím odcizenou – společenskou moc s emocionálním, lidským produktem, jakým jsou obyčejné slzy,“ říká o výstavě, která vzbudila ohlas v řadě zemí světa. „Je tato odhalená intimita nadějí, pláčou opravdu?“ ptal se umělec v průvodním textu ke své výstavě. „Mohou nás slzy sblížit, mají šanci nás oslovovat? Není v jejich očích pouhá hra o moc?“ Slzám Hillary Clintonové David věří – vidí v nich druh sebedojetí, které ji ovládlo v obklopení lidí, kteří ji podporují. „Při vědomí si vlastní důležitosti je to docela běžné a ženy, byť emancipované, k tomu mají blíže než muži,“ dodává výtvarník.
To potvrzuje i pražský psycholog Lucian Kantor, specializovaný na rodinné poradenství. „Ženy pláčou na veřejnosti častěji, a to z mnoha důvodů,“ říká. Jednak vyrůstáme v kulturním kontextu, v němž „chlapi nepláčou“, jednak mají muži suché oči ve vrozené výbavě. Pravěký muž si při vypjaté situaci nemohl dovolit plakat, protože by přes slzy neviděl na šavlozubého tygra. K pravěké ženě pláč naopak patřil – bez toho, aby propadla při ohrožení mláďat hysterii, by nemohla upozornit opodál zevlujícího samce na nebezpečí. Hnízdo v ohrožení, žena spustí křik, muž přikluše a s kamennou tváří agresora utluče. Rozložení hormonálních hladin u mužů a u žen je evolučním dědictvím. Změnila se však doba. Slavný britský režisér Terry Gilliam jednou poznamenal, že ke zlomovým okamžikům filmové historie patří scéna, v níž si Bruce Willis ve snímku Smrtonosná past z roku 1988 vytahuje z nohy střepy a pláče. Tohle hrdinové před ním nedělali. John Wayne neplakal. Clint Eastwood neplakal. Rambo jen sykl, když si vypálil střelným prachem otevřenou ránu v játrech. To dnes hlavní hrdina nejsledovanějšího televizního seriálu Ztraceni Jack oblaží diváky pláčem skoro v každém díle.
V době, v níž emancipované ženy přebírají roli mužů, je možná pro chlapy přirozené přebrat pár výrazových prostředků „něžného pohlaví“. Ne náhodou se takové oblibě těší subkultura zvaná „emo“, vzniklá v posledních letech kolem dekadentní hudby, jejíž adolescentní zastánci si uplakaný obličej překrývají ublíženeckými patkami. Ostatně některá zjištění z přírodní říše ukazují, že ženský element je možná vitálnější než jeho protějšek. Samčí chromozom Y je na ústupu (před pár desítkami let měl mnohem víc funkčních genů), u myší byla nalezena genetická pojistka, jež umí v samičce zapnout samčí chování (myšáci nic takového nemají), a šroubovité pohlavní ústrojí kachen se začalo kroutit na druhou stranu než pohlavní ústrojí kačerů (samičky nejčastěji znásilňovaného druhu v živočišné říši tak snížily pravděpodobnost početí).
Přeřadit na emotivnější tón ale nemusí být pro muže takový problém. Pláč je přece první projev, s nímž vstupujeme na svět. „Nejintenzivnější je pláč od osmého týdne do začátku čtvrtého měsíce,“ vypočítává psycholog Kantor.
Funkce dětského pláče, jenž dosahuje osmdesáti decibelů, je zřejmá – nic nepřitáhne pozornost rodičů efektivněji.
Ostatně nemluvňata pláčou i tehdy, když je položíte vedle jiného plačícího nemluvněte. Zřejmě nikoli proto, že je jiný pláč děsí, ale prostě se přidají, aby altruisticky zvýšila šance, že matka toho nebohého kamaráda v zavinovačce konečně přijde. Dítě samozřejmě pláče tím méně, čím víc se rozvíjí jeho ostatní komunikační dovednosti. Brněnská školní psycholožka Pavlína Cpinová upozorňuje na pochopitelné riziko: „Ideální je, aby dítě pláč jako prostředek k upoutávání pozornosti používat nemuselo. Je v tom skryto i jiné nebezpečí – pláč se může stát účinným prostředkem, jak manipulovat s okolím.“
Rodičům, kteří na brekot své ratolesti reagují tak dlouho, až jim z ní vyroste malý diktátor, pak už bývá těžké pomoc. Veřejnost se ale za nos tolik tahat nenechá a dokáže vycítit, kdo ještě pláče, protože ho něco mrzí, a kdo nabírá moldánky, protože je to rozmazlený fracek. Když se anglický fotbalista Paul Gascoigne rozbrečel po porážce v semifinále MS s Německem v roce 1990, Anglie plakala s ním. Když se ale o osm let rozplakal znovu, a to jen kvůli tomu, že musel střídat, Anglie by mu nejradši vyťala políček jako malému capartovi.
Na druhou stranu, pořádně si pobrečet může být někdy k nezaplacení. Už ve zmíněném pamfletu z poloviny 18. století byl pláč vysvětlován tím, že „těžké pocity zmáčknou mozek a ten se vyždímá očima“. Moderní vědci to vidí v zásadě stejně: „Pokud se emoce neventiluje, zakonzervuje se v těle,“ říká psycholog Kantor.
Na lekci pláče
Vedle toho, že pláč uvolňuje nahromaděný stres, má pro organismus čisticí funkci. Francouzský chemik Antoine Lavoisier už v roce 1791 usoudil, že slzy obsahují kuchyňskou sůl, stejně jako moč a pot. Jejich pročišťující funkci prokázal v roce 1906 vědec Alvin Borquist v časopise The American Journal of Psychology – čtyřiapadesát ze sedmapadesáti nemocných lidí mu nahlásilo pozitivní účinek pláče na své zdraví. Dnešní studie to potvrzují. Badatelka z Pittsburghu Margaret Crepeauová na vzorku sto třiceti sedmi mužů a žen zjistila, že „zdraví lidé mají pozitivní přístup k slzám a pláčou častěji než pacienti trpící vředy a kolikami“. Ne náhodou bývá původcem vředů a kolik právě stres, ono dušení problémů v sobě.
Věda bádá. Lidé pláčí. Existuje však profese, jejíž zástupci toho vědí o pláči víc než kdo jiný. Lidé, pro něž jsou slzy denním chlebem, profíci, přepínající z jedné emoce na druhou jako televizní divák z ČT 2 na Novu. Herci.
„Někdy se na jevišti podívám do bodového světla. Pomáhá také rozkmitat bránici nebo zkřivit obličej tak, že grimasa slzy zpětně vyvolá,“ prozrazuje ústecká herečka Zuzana Onufráková. „Jindy však vyplynou z textu, z prožitku role, do níž se položíte. Pak už se herec nepotřebuje dostávat k pláči ani skrze zásobu tragických vzpomínek.“ Herectví je schopností přesvědčit. Když se herec Divadla v Celetné Marek Němec přihlásil na DAMU, vytrhla jej z ideálů „organického“ herectví už první přednáška. Herečka Jana Hlaváčová se tehdy postavila před žáky, řekla „a brečíme!“ a z očí se jí vyřinuly slzy jak hrachy. Načež prohlásila „a smějeme se!“ a rozchechtala se, až se za břicho popadala. „Vizi o herectví jako organickém procesu mi to nevzalo,“ vzpomíná Němec, „ale došlo mi, že ten organismus má anatomii. A že teprve na ní můžu ten organismus postavit.“
Během své praxe došel Marek Němec k zajímavému poznatku. „Staří zkušení herci v osobním životě mívají tendenci k cynismu,“ říká, „zatímco herečky se často uchylují k hysterii.“ Lidé deformovaní povoláním, kde musejí kolem sebe střílet emoce jako rachejtle na Silvestra, se nakonec vracejí k pravěkým základům. Možná se tam vrátí i naše uplakaná společnost, až se vybrečí. Pokud se tedy vybrečí, protože rozmazlení jsme už dost. A začínáme frackovatět.
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
