Dinosauři zřejmě mají o hodně tužší kořínek, než se předpokládalo. Dvojalbum The Wall od britských Pink Floyd, od jehož vydání včera uplynulo třicet let, naplňovalo v době svého vzniku definici rokenrolového dinosaurství do puntíku. Bombastický koncept, ještě bombastičtější pódiová realizace, ego roztahující se do všech dimenzí, po všech zdech a sloupích.
Prodávalo se v masovém měřítku, masy se dostavily i na koncerty, tehdejší hudební publicistika i nastupující generace rockerů se tomu dílu ale spíš smály. The Wall pro ně byla posledním krokem ve slepé uličce vývoje. Možná se všichni ti lidé mýlili – deska je i po těch třiceti letech poslouchaná a obdivovaná, v Česku se dokonce připravuje její místní pódiová verze. Anebo se nemýlili, jenom si neuvědomili důležitou věc – právě ty vysmívané charakteristiky se staly základem přetrvávající schopnosti The Wall oslovovat další a další fanoušky.
Jenom s mírnou nadsázkou řečeno je The Wall hudební manifest narcismu a ukřivděnosti. A teď se všichni podívejte, co jste ze mě udělali, vy zlí... Urputná vážnost kombinovaná s přepjatým měřítkem nenechá nikoho na pochybách o tom, že je konfrontován s velkým uměním (důležitá hudba se přece pozná podle toho, že ji hraje hodně lidí). Okázalá a průhledná symbolika, jež má ohromit a zároveň dát posluchači šanci pochválit sám sebe za tu chytrost. A několik okamžiků, kdy – slovníkem revoluční teorie řečeno – kvantita přechází v kvalitu (kytarový „overkill“ v písni Comfortable Numb je jistým absurdním způsobem skutečně krásný). The Wall je deska, které vlastně nikdy nebylo, není a nebude třicet let. Vždycky jí bude šestnáct nebo k padesátce, bude artikulovat sebelítost a velikášství pánské puberty či takzvané druhé mízy.
Hudba pro zachmuřené patnáctky si uchovává svoji přitažlivost i v době, kdy se kvůli demografickému vývoji zrovna tahle věková skupina smrskává. Prapor puberty ale drží starší generace a činí se, jen co je pravda.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
