Druhým projektem letošní letní sezony se stala inscenace Ode dna, uváděná pod hlavičkou divadla DNO.
Což si zaslouží stručné vysvětlení: populární hradecký soubor se sice již před čtyřmi roky de facto rozpadl, jeho bývalí členové však příležitostně využívají osvědčenou značku pro zastřešování vlastních projektů. V tomto konkrétním případě vedou stopy k Jiřímu Knihovi a manželům Kratochvílovým, kteří coby kapela DVA zajišťují hudební doprovod; jádro inscenačního týmu (v čele s režisérem Jakubem Šmídem) nicméně tvoří Knihovi současní brněnští kolegové z okruhu divadla Na provázku.
Projekt Ode dna vznikal přímo pro loď Tajemství a neobvyklé možnosti jejího prostoru docela šikovně využívá. Hraje se dílem pod střechou (publikum je bezpečně v suchu), dílem na otevřené, zpola zaplavené palubě. Herci se brodí do půli lýtek vodou, pohybují se po vysokých bocích lodi, šplhají do „věžičky“ na zádi, a do hry jsou zapojeny dokonce i obytné maringotky včetně sociálního zařízení. Ani nemluvě o nahodilých průnicích světel a zvuků z okolního světa: slyšet lze projíždějící tramvaje, dunění vlaků z nedalekého mostu nebo houkání lodí, projíždějících kolem. Výsledkem je magický prostor, zvláštní oáza podivnosti uprostřed spořádaného města.
Potíž je v tom, že samotné divadlo zůstalo za velkým očekáváním hodně pozadu. Propagační materiály slibují „obraz postapokalyptického snu o naději, vlnách a hlubinách mořských“ a inscenace se snovou náladu opravdu snaží vyvolat. Jenže divák se ocitá spíše v nepříjemné situaci toho, kdo musí naslouchat zdlouhavému popisu snu, který postrádá nejen smysl, ale také jakékoli napětí, tajemství či přitažlivost. Čtveřice herců se ocitne na voru uprostřed pustého moře, neurčitě se tu zabydluje – a to je vlastně všechno.
Nejvýraznější postavou inscenace je Jiří Kniha, který v roli nejstaršího z trojice sourozenců rozehrává figuru buransky dominantního žvanila neschopného jakéhokoli rozumného činu, sekundují mu Marie Jansová a Vítek Maštalíř v roli těch mladších a odstrkovaných. Irena Kristeková v roli tajemné dívky tančí v igelitovém „moři“ a občas se efektně ponoří pod hladinu.
Kromě náznaku erotického napětí mezi dívkou a mladším bratrem chybí děj či konflikt, který by dal inscenaci alespoň základní náboj či gradaci. Je to bezpochyby inscenační záměr, jenže co s tím? Samotné scénické obrazy nejsou ani zdaleka tak silné, aby představení samy o sobě utáhly; výsledkem je rozpačitý sled rozbíhavých dialogů a akcí, tu a tam vtipných, většinou však jednotvárných a únavně prázdných. Bez valného smyslu a hlubšího zapojení do dění se objeví i velké loutky nebo efektní projekce slévajících se skvrn. Jediná výraznější událost nastane až ve finále: sestra záhadně zmizí, a když se zase objeví, zazpívá píseň jako naddimenzovaná loutka v miniaturním dětském divadélku (scéna se odehrává na mořském dně, pokud jsem to dobře pochopil). Tajemná dívka pak přebere sestřinu pasivní úlohu a vše běží dál.
Nepíšu to rád, ale základním pocitem po zhlédnutém představení byla úleva, že ona pramálo strhující podívaná skončila a je možné se vrátit do útulného lodního baru, na horní palubě pohovořit s kamarády a pak se po setmělé náplavce pěšky vydat zpátky do svítícího města. Příjemný večer – bohužel až na to divadlo.
***
Divadlo DNO: Ode dna Režie: Jakub Šmíd Scénografie: Radka Vyplašilová Light design: Tomáš Roček Grafická koncepce: Martin Poláček Hudba: DVA Premiéra 20. srpna 2010 na lodi Tajemství
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je redaktor Divadelních novin
